Snídaně se synem aspíkem

Dnes vložím článek mé oblíbené blogerky Edith.

http://hola.blog.idnes.cz/c/487845/snidane-se-synem-aspikem.html

Nejsem odborník, ale maminka skoro desetiletého aspíka. Něco vím z APLy, něco z knih, něco od jeho asistentky pedagoga a spoustu mám vypozorovaného ze vztahu se synem.

Jedno vím jistě: na aspíky a vysoce funkční autisty žádné „musy“ neplatí. Naopak se z toho stává boj, kdo z koho. A ten je vyčerpávající. Snažím se tedy "muset, musíš, musí se, je to tak a hotovo" vymazat ze slovníku, ne vždy se mi to daří. 

Stejně vyčerpávající je i hledání pozitivního přístupu, když zrovna vás nic nenapadá, když jsem unavená, sama předrážděná, když syn tne do mé Achillovy paty. Aspíci mají nějaký sedmý smysl, jak přesně zasáhnout. Velcí i malí. Vždy když se mi podaří bez jeho záchvatu či agrese něco s ním domluvit, je to malé vítězství a říkám si, že bych se měla odměnit. Třeba se mi povedl dnešní rozhovor před snídaní v klidu a bez musů a dosáhla jsem rodinné pohody a toho, že on ji nakonec akceptoval a nezkazil. 

Náš prvorozený samozřejmě ví, že se snídá společně. Když jde do školy, tak to neřeší, je to tak každý všední den. Jakmile nastane změna nemocí nebo je víkend, chce si den udělat celý podle svého. Vstane dřív a sedne si k počítači. 
„Kluci, je snídaně,“ volám na oba své syny. Mladší sedmiletý Matýsek odchází ke stolu. Desetiletý aspík nereaguje. Není dobré na děti s PAS a ADHD řvát z dálky. Přijdu k němu a připomenu: „Kubo, před pěti minutami jsem říkala, že nastane změna a bude snídaně. Už je na stole.“
„Dej mi ji sem.“
„Kubí, ne, jíme společně.“
„Neříkej mi, co mám dělat.“ (Věta jak z učebnice. Aspergři nesnáší, když jim někdo říká, co mají dělat.)
„Kubí, já vím, že aspíci nesnáší, když jim někdo něco přikazuje, ale ty víš, že jíme společně, když je to možné. Tak prosím vstaň a pojď s námi jíst.“
„Matko, a já ti pořád říkám, že nesnáším jíst společně.“
„Kubo, říkal jsi, že mám s tebou jednat s úctou. Teď jsi porušil ty sám svoje slova a řekl jsi mi „matko“, i když mě máš rád.“
Kuba se zvedne a je celý vzteky napjatý, ale zvedl se.
„Moc by nás s Matějem potěšilo, kdybys jedl s námi.“
„Mě ne.“
„Já vím, že nemáš rád společné, že jsi radši sám, ale nás to potěší.“
„Ježíši mami, no tak jo.“
Sedne si, bez vzteku jí a dokonce bez keců. Jako aspík dokáže být tak „hustě zlej“, když je k něčemu donucen a není to aspoň napůl jeho rozhodnutí, že se trpělivost k němu a řešení v klidu vyplatí. 

Taková situace však může nastat během dne dvacetkrát. Ne vždy mi nevytečou nervy. Jenže boj je natolik pak hustej, že mě semele a jeho rovněž. Mě někdy i na dva dny.