Na tanky s Eli 2

Na tanky s Eli

Jendou jsme Jeníčka vzali na tanky a od té doby by tam chtěl jezdit pořád....
Zatím jsme to ukecali "jen na sobotu".
Tiše doufám, že přes zimu tam chtít nebude...

Ale s Eliškou jim to slušelo....

FAT

:-(

Kontaktovala jsem třídní učitelku, učitelku odborného výcviku, psychiatra a na psychoterapii do Střediska výchovné péče jedeme zítra.
Psychiatra má snad pocit, že jí nic není, že si to vymýšlíme, objednala ji až za dva měsíce, to samé doktorka na pediatrii.
Co jim na tomhle přijde normálního?
To dítě se poškozuje, chce se zabít, má deprese, NIC normálního v tom nevidím.

Uvažuji o psychiatrické léčebně.
ALE byla tam už třikrát. NECHCI ji jen odložit do léčebny, abych měla (relativní) klid a nemusela se bát o její život.
Chtěla bych pro ni kvalitní psychologickou a psychiatrickou pomoc. COPAK TO je v dnešní době nesplnitelný sen?
KDE jsou kvalitní odborníci na lidskou duši?
Jaktože nemůžu žádného najít????

Nevidím to moc nadějně, zoufalstvím mi tečou slzy po tvářích.... brečím jak malá holka a nevím si rady....
....co sakra dělám špatně, že neumím pomoci vlastnímu dítěti?

Na kočičí poličky

Eliška chtěla nařezat pár prken na "kočičí poličky" na stěnu.

Jeníčkovi se nelíbil ten hrozný rámus a měl tři strategie, jak to vydržet... zakrýt si oči a dupat nohou na pískací kačenu ...

...nebo dupat po zbytku plechu, který tu zůstal po nedávné opravě střechy - v jedné ruce měl brčko, ve druhé pískací kačenu.... běhal pořád dokola, mačkal kačenu a opakoval "dupat, dupat, dupat"...

Ke konci už toho měl dost a utíkal se schovat do obýváku.

Kde jsou ty doby, kdy mu vadil sebemenší zvuk - třeba ohřev vody ve varné konvici, naklepávání řízků nebo odtrhávání izolepy.
Tentokrát chvilku statečně odolával i řezání dřeva. A to nedělá dobře ani mně.

Nemohl byste tu krávu někdo dojít zabít?

Nemohl byste tu krávu někdo dojít zabít? vrazí Eliška do dveří.
V šoku ze sebe nevysoukám ani slovo a Eliška uraženě odchází nahoru.

Myslí to "s nadsázkou", nebo to myslí smrtelně vážně?

Mohlo by se říct "nevinné sesterské pošťuchování".

Ale vzhledem k diagnózám mých dětí - jak dalece je to nevinné a jak dalece to může být někdy pravda? Může se někdy něco podobného stát? Ne, nesmím se ptát, protože kdybych si měla odpovědět, odpovím "ano" a moje realita mi pak přijde ještě děsivější než teď.
Nesmím přemýšlet nad tím, co všechno by se mohlo stát.
Ale přesto to člověku někdy nedá.

Nemluvit s Elinou

"Nemluvit s Elinou"
..říká Jeníček...
...pokud se mu něco nelíbí, pokud Eliška udělá něco, co nechtěl, nebo řekne něco, co podle něj neměla říkat.

Pak se "plazí" po domě s čepicí přes oči a hmatá rukama před sebe, aby nezakopl...

...často kvůli nějaké hlouposti, že ani nechápeme, proč se kvůli tomu mohl naštvat....

Psychicky na dně

Proboha, už zase?
Marně a tiše celých šest let doufám, že bude líp.
...že se snad jednou probudím a zjistím, že se mi to jen zdálo...
...že to není možné, tohle přece není MOJE REALITA, to je nějakej blbej sen
...a já už se chci konečně probudit.

Ne, není to jen.
Je to šest let utrpení. Mého. Šárky. Celé rodiny.
Všichni trpí stavem a chováním Šárky.
Asi se nedá říct KDO trpí víc - zda MY, nebo ONA?

Obešli jsme několik psychologů, psychiatrů, třikrát byla v psychiatrické léčebně, vyzkoušeli na ní množství léků a všechno je k ničemu.

I teď má měsíc a půl nová antidepresiva, nové léky. TOLIK jsem doufala, že bude líp, marně jsem upínala poslední naději, že už TOHLE všechno skončí....

Neskončilo.
A možná NIKDY neskončí....

Dělám někde chybu? Co mám dělat líp, aby jí bylo dobře, aby se nepoškozovala, aby nechtěla umřít?
CO mám dělat, aby chtíc (či nechtíc?) neubližovala celé rodině?