PPP v Kolíně

Na úterý jsme byli s Jendou objednáni na psychologické vyšetření do Kolína, které je před školou potřeba.
Tři roky jezdila paní z Kolína k nám. Jenda by v té době cestu a vyšetření jinde nezvládl.
Tentokrát to byla naše premiéra.
Moje i Jeníčkova.

A proč moje? Bojím se jezdit autem tam, kde to neznám. Kdybych měla komu říct, aby nás tam odvezl, tak jsem to udělala. Bohužel nemám nikoho.
Nastudovala jsem cestu několik dní dopředu a na papír jsem si napsala záchytné body - tedy města, kterými musím projet.... a modlila jsem se, aby nebyl sníh.
Ráno jsem asi deset minut škrábala námrazu z auta a i tak jsem prvních deset minut cestu jen odhadovala.
Podobné to bylo i v serpentinách pokrytých mlhou. Byla jsem vděčná za navigaci, protože díky ní jsem aspoň měla tušení, kudy cesta vede...

Jeníček ráno vstával ve 4:10, takže cestou usnul. Odmítal si sundat bundu a čepici a já jsem ho nenutila, potřebovala jsem, aby byl v pohodě.
Před Kolínem jsem bohužel uvěřila navigaci a neřídila jsem se informační tabulí, která hlásila: "Kolín 1 km rovně". Navigace řekla: "Odbočte doprava" a já jsem odbočila - byla to chyba. Jendovi jsem neříkala, že jsme zabloudili, abych ho nerozrušila. Najela jsem o pár km víc a vracela jsem se jinou cestou do Kolína.
Jednou jsem musela zastavit a zeptat se na cestu, to už jsem navigaci nevěřila. Pak už mi zbývalo JEN najít místo na zaparkování.
Neumím podélně parkovat a dělám to jen v tom nejnutnějším případě.... a tudíž jsem objela dvakrát kolečko postranními uličkami Kolína, než jsem našla místo, kam bych se (dle mého odhadu) mohla vejít....a vešla.

Cestou do "školy" Jenda poskakoval a opakoval, že chce jít "už domů", ale došli jsme dovnitř relativně v klidu.
Hrací koutek Jeníček ignoroval, i když tam žádné děti nebyly... a nechtěl hračky ani knížky.

Jediné, co ho bavilo a uklidňovalo, byl jeho iPad.
I když jsem si povídala pár minut s psycholožkou v PPP, tak na něm hrál hry a nezlobil.

Na úkoly je zvyklý, takže hodinu přežil v pohodě a mohli jsme jet zase domů.
A protože se odmítá vyčůrat na jiný záchod než doma, tak "musel" vydržet i cestu zpět.

Naštěstí díky brzkému vstávání Jenda cestou zpátky odpadl a usnul s iPadem v ruce. Probudil se až když jsem zaparkovala doma.

Cestou zpátky krásně svítilo sluníčko. Už jsem nikde nebloudila a s úsměvem na tváři jsem si užívala pomalou jízdu a kochala jsem se podzimní krajinou.
Byla jsem pyšná na Jeníčka, JAK cestu i vyšetření zvládl. Tohle by před rokem či dvěma bylo nemyslitelné.
A byla jsem pyšná i na sebe. Ač jsem se bála jet skoro hodinu a půl dlouhou cestu, nebyl to žádný problém. Ani moje noha neprotestovala.
Ten den se nám vydařil, což se o čtvrtku říct nedá. Holt každý den není posvícení.
Včera byl autismus mých dvou dětí silnější než veškeré mé výchovné metody. Tak snad bude dnes líp.

Aspoň doufám.