Boží hod u babičky

Na Boží hod jsme byli pozvaní k mamce na oběd.
Jeníček se moc těšil a v červené čepici si nesl hopíky od Ježíška.

Nebyla jsem u toho, takže nevím, CO se stalo.
Jenda s radostí vběhl do obýváku...a než jsem stihla pověsit bundy, viděla jsem, že je zle.
Buď mu někdo něco "špatného" (podle něj) řekl, nebo mu vadila vánoční výzdoba, která tam JINDY nebývá.... možná ho vytočilo, že mu babička pochválila košili... ví Bůh.
A možná NIC. Možná toho už na něj bylo MOC.

Od Jeníčka jsem se nic nedozvěděla a nikdo nevěděl, PROČ se Jenda dostal do afektu.

Schovával se, zavíral oči a nechtěl, aby na něj někdo mluvil.

Nic ho nezajímalo, ani stromeček ani dárky.

Když mu děda nandal na talíř oblíbený řízek, začal Jenda plakat a schovával se pod dědův svetr.

Nechtěl jíst, pít ani žádný dárek.
Jakákoliv komunikace s ním končila tragédií.

Utekl do ložnice a protože nebyla možnost zalézt pod postel, tak se krčil u postele na zemi. Okusoval si prsty a fňukal.

Neřekl mi, co se stalo.

Chvíli jsme ho nechali být myslíc si, že se uklidní. Opak byl pravdou.
Jenda v ložnici hystericky plakal a tekly mu slzy jako hrachy.

Po chvíli se ode mě nechal vzít na klín. Setřela jsem mu slzičky a zeptala jsem se, jestli chce jet domů...řekl, že jo...
Vzala jsem ho do náruče a odnášela jsem ho do obýváku. Chtěla jsem se mamce omluvit a říct, že to Jenda nezvládá, a tak ho vezmu domů.
Tiše jsem na Jeníčka mluvila a snažila jsem se ho uklidnit.
Přestal plakat....a nechal se nalákat na hopíky a čuníky...

..pokračování příště...