Třídění - oblečení a dopravní prostředky

Občas  se zadívám na blog a přijde mi, že čtu o někom jiném, o někom cizím.

Na první pohled to může vypadat jako procházka rozkvetlým sadem.
Může to vypadat tak, jako že se nic negativního neděje. Ale opak je pravdou.
A čím je to horší, tím víc mlčím.... Tím víc se uzavírám do sebe, protože vím, že nikdo na tom nic nezmění.
Není potřeba to troubit do světa a dávat anonymům vítr do plachet. Tohle je moje soukromí a přežít to musím jen já.
A já se snažím. Možná právě proto ty "pozitivní" články, abych sama sebe ujistila, že bude líp.

Není to ono....Nic nejde podle mých představ. Puberta a autismus mi dávají zabrat, ač si to přiznám, a nebo ne.
Možná to na mě padá teď, kdy jsou všechny tři děti nemocné, ale ono nejde o banální nachlazení, o angínu ani o namožené mezižeberní svaly ....

Někdy mám pocit, že tu pubertu svých dětí nezvládám...
Řešila jsem to sama, řeším to s odborníky, řeším to přes léky, tedy zatím ne svoje, ale tak nějak mám pocit, že to není ono...
Unavuje mě pořád dokola řešit šikanu na školách. Udivuje mě, jak jsou dnešní děti zlé, povrchní, tvrdé...
Jo, samozřejmě že ne všechny, ale ty světlé výjimky není moc vidět. V úterý dopoledne jsem jela pro Šárku do školy. Než jsem vešla do třídy, snažila jsem sama sebe přesvědčit o tom, že ten rámus, ty nevybíravé výrazy, ten brajgl a lomoz jsou ve třídě PROTO, protože je přestávka...marně.
Hned pár vteřin poté jsem se ujistila o tom, že je hodina angličtiny...no jak se v tomhle prostředí někdo může učit jazyk? Tedy COKOLIV? Co to je za hovada, když se učitelka rozbrečí v hodině ve třídě? Proboha, kde to jsme?

Puberta.... není na ni lék, musí se přežít. Ještě pár let a (snad) bude líp.
Jen abych to ve zdraví přežila.

Svůj splín se snažím zahánět "prací" s Jendou, to je snad jediné, co mi v poslední době jde.

Jenda pilně pracuje. Nechce, ale musí. Za ty roky už ví, že to tak je.
A občas už zvládne úkoly tak automaticky, že ani nepostřehne, že nedostal (motivační) odměnu.
A v úterý mi udělal velkou radost. Když jsem byla pro Šárku ve škole, tak počkal v autě. Sám a bez iPadu. Nechtěl jít dovnitř, ale v autě neřval, neplakal, hrál si s chrastítkem a se zvukovou hračkou... malinké světýlko na konci tunelu.
Malá kapka naděje, že to všechno není zbytečné.

Jo, není to růžové, je to dost náročné a vyčerpávající.....i Jenda  má spoustu rituálů a nežádoucího chování, kolikrát mi nadává a schovává se, protože se mnou nechce mluvit, kolikrát už nevím co s ním a odcházím do vedlejší místnosti, abych se nezbláznila, ale někdy mám pocit, že on je zrovna teď to nejméně náročné dítě z těch tří...

Mějte hezký předvánoční čas...