Víkendový pobyt 2017 počtvrté

Když jsem Jeníčka "upíchla" u pohádky, popadla jsem foťák a rozhodla jsem se alespoň na hodinku vyběhnout do přírody a fotit.

Cestou jsem se zastavila na pár minut v krbovně - podívat se, JAK se baví "normální" děti, tedy děti bez AUTISMU.
S fascinujícím úsměvem na tváři jsem se dívala, jak děti malují obrázky, kreslí rodinné erby, obtiskávají ruce na papír,  jak se samy zabaví novými hrami a hračkami i roční či dvouletá dítka, s jakým nadšením děti zkouší tenis, nebo alespoň strkají raketou do míčku, jak hrají fotbal, hází si s míčem nebo se baví s jinými dětmi.... JAK společně hrají karty či pexeso.... a maminky si povídají a pijí kávu (nebo venku pokuřují - což jim samozřejmě nezávidím).
Ale ta jejich volnost a bezstarostnost.... mě po dlouhé době zabolela u srdce.
Venku jsem omrkla trampolínu, na které bylo asi sedm dětí naráz (Jenda se tam ani nešel podívat) a ječel jen jsem ho na venkovní atrakce upozornila, pohlédla jsem na skluzavku, kde právě sjíždělo další dítko, sledovala jsem mazlivým pohledem holčičku na lanovce a kluky houpající se na houpačkách....

JAK SE mi to stalo, že nic z toho, co mnohým přijde normální, nemohu prožívat?
Proč se ani pár minut nemohu radovat ze svých dětí skotačících na velkém hřišti a radujících se z pobytu v přírodě?
Proč je vytoužený relaxační víkend maminky pro Jendu tragédií a noční můrou?

JAK krásný musí být život bez autismu a přidružených poruch...

Po hodince v přírodě jsem se vrátila na pokoj.
Autíci už mě vyhlíželi z okna, což mě udivilo...důvod jsem zjistila na pokoji....
Notebook "sežral" dvd....
Jak skončila pohádka Tři veteráni, dala Eliška do "šuplíčku" notebooku pohádku Lví král, ale asi to špatně zaklapla... když dvd nehrálo, chtěla ho vyndat a zjistila, že dvd tam není....
A tak se nudili a čekali na maminku....

Cestou na oběd jsem notebook odevzdala na recepci s tím, ať si poradí....
A naštěstí se jim podařilo dvd vyndat.

Když už jsem Jeníčkovi pobyt prodloužila o další čtyři hodiny, udělala jsem alespoň ústupek a poprosila jsem personál, abychom nemuseli jíst společně se všemi účastníky pobytu a dalšími hotelovými hosty, a mohli jsme si sednout do baru, tedy do místnosti před restaurací, kde byl obsazený jen jeden stůl v rohu.
(škoda, že mě to nenapadlo u snídaně..)

Jeníčka nebavilo čekat (pro případný možný další pobyt: vzít si s sebou na hlídání ASISTENTA, objednat stůl mimo ostatní lidi a zajistit přednostní obsloužení, nikoliv jíst mezi posledními...nebo lepší varianta - zajistit jídlo přímo na pokoj.)

Když donesli polévku, autíci svorně zahalekali: "fuuuj.. to jíst nebudu" (stejně jako v pátek večer...tehdy jim to prošlo, tentokrát jsem je poprosila, aby aspoň ušpinili talíř, v čemž mi vyhověli)

Čekání na druhé jídlo už bylo nad Jeníčkovy síly....

Lezl po zemi a olizoval koberec...

Chvíli jsem ho zabavila lechtáním po břiše....

Eliška se bavila v kočičí skupince na Facebooku, protože v hlavní budově signál na internet měla...