Návštěva babičky

Včera přijela moje maminka s mým bráchou, aby Jendovi popřáli k narozeninám.

Přijeli po 16. hodině, Jenda si dal dortík, pohrál si s dárky a v 18 hodin odcházíme každý den do ložnice. (Takže tu hodinu a půl Jenda "přežil" relativně v pohodě..)

Rozhodli se, že tu na víkend zůstanou.

Já vím, že to maminka myslí DOBŘE. Má nás ráda a chce tu s námi být.
CHCE být se svými vnoučaty, což je pochopitelné.
Vyklidila myčku, chvíli žehlila, a každá pomoc je dobrá. S Jendou se toho moc udělat nedá.

Ale čím víc lidí v jedné místnosti, tím hůř.

Jenda to nezvládá. Pro něj je ideální interakce jeden na jednoho.

A protože jsme v obýváku čtyří (já, Jeník, mamka a brácha), tak na Jendu je toho příliš.
Navíc holky se trousí z pokojíčků, chodí nám do obýváku něco říct, povídat si, pro jídlo či pro čaj... občas Eliška vezme do obýváku i kocoura, kterého se Jenda bojí... Šárce se zase povedlo několikrát pustit Betynku z koupelny....

...a o HOROR je postaráno.

Jenda obtěžuje Šárku, zlobí babičku, (protože babička MLUVÍ), hází po ní hračky, tahá ji za svetr, dává ji pod svetr hračky a pokřikuje nevhodné echolálie: "Babko zlá, čůránky, budeš čuchat do plíny, hovínko, babka je prdlá, babka má holej zadek, Martin smrdí" ap.

Snažím se ho zabavit něčím jiným, odvést pozornost...přitáhnout ho k iPadu.
Ale je hyperaktivní, dlouho to nevydrží.

Chvíli s ním byla babička v ložnici (zase interakce JEDEN na jednoho a to je v pohodě), aby si se mnou holky mohly v obýváku povídat.
Hledaly jsme společně na internetu byty 3+1, kam bysme se mohly nastěhovat, ukazovaly mi, jaké skříně a postele by se jim líbily, kdyby byly peníze ...
Holky byly plné dojmů i strachu z možného nového bydlení.
Ta nejistota nepřidává na klidu nikomu..

K večeru už to Jenda nezvládal. Mnohokrát utíkal do ložnice a tam ječel jak hysterka.

V obýváku bylo slyšet podobné věty:
- "Já jsem málem ohluchla", když Jenda mamce zařval do ucha...
- "Vždyť mi ten svetr roztrháš!"...když ji Jeníček tahal za svetr...
- "Co děláš?!" - Když si o bráchovu košili otíral rohlík se žervé. Jednou to Jenda udělal OMYLEM a když viděl reakci, tak to ještě dvakrát zopakoval....
- "Já jsem málem proletěl zdí", když Jenda vší silou strčil do mého bratra

Brácha v ložnici málem upadl na noční stolek, když do něj Jenda vrazil a pak mu Jeníček  vzteky málem přivřel ruku do dveří.

Zvláštní je, že mně to nedělá. Nedovolí si to.
Asi je tu nechce? Asi mu narušují "jeho" teritorium, jeho klid, předvídavost?
Neví, co udělají, co řeknou, kam a kdy půjdou a dovede ho to pěkně vytočit...

Moc se na ně vždycky těší. Často se ptá, kdy přijede Martin nebo babička, ale pak zvládá jen pár desítek minut, v nejlepším případě několik hodin, ale NE celý víkend.

V duchu jsem si přála, aby maminka řekla, že odjíždí už dnes. Toužila jsem, aby to řvaní a ječení přestalo, abysme zase najeli do našich zajetých, klidných kolejí...
Tohle bylo dost i na mě.

...ale maminka se k odchodu neměla a já ji přece nemůžu vyhodit.

Mám ji ráda a chci ji tu.
Chtěla bych ji tu, ale s Jendou to nejde.

(Lepší je nechat tu maminku s Jendou samotné a jet třeba k doktorovi. Pokud jsou sami dva, pak to Jenda zvládne relativně v pohodě.)

Při více lidech je to však tragédie.

Do ložnice jsme večer odcházeli o hodinu dřív. Jeníčkovi vůbec nevadilo, že je na hodinách jiný čas, než normálně. A to si to každý den pečlivě hlídá.

Viditelně se mu ulevilo, když se uchýlil do ticha ložnice.´

A já se těším, až někdy ušetřím víc peněz a vezmu maminku (nebo i holky) třeba do divadla, na večeři nebo na nějaký koncert. Užít si vzájemný čas bez roušky autismu.

Dudlíčci k narozeninám

Jenda si přál k narozeninám dudlíky. A nejen k narozeninám.
Chtěl je už dlouho.

Hlavně černé nebo hnědé a také ty s piráty.

Ale nikdo mu je nedával.

Všichni říkali: "Přece nebudeš pětiletému dítěti kupovat dudlíky. Měla bys je VYHODIT!!!!"
 A tak Jenda dostával k svátku autíčko, tepláky nebo čepici. Pokaždé se naštval a řekl, že to mají vyhodit do popelnice.

Tentokrát jsem neposlechla rady okolí a koupila jsem mu to, co si přál.

Pár dudlíčků dostal darem od jedné dobré duše čtoucí blog.

Šárka mu je rozdělala ...

...a Jenda si pak s nimi na gauči hrál.

Poskládal si je vedle sebe a poctivě je spočítal.

Samozřejmě že je nezapomněl ukázat čuníkovi.

Nakonec stejně jako vždy zvítězil ten jeho (starý) kytičkový, se kterým chodí už léta spát.

Večer ho drží v ruce a usíná s ním. Nikdy na něj nezapomene.

Jeníček slaví šesté narozeniny

Je to možné, že už je to šest let, kdy se Jeníček narodil?
Vždyť ještě nedávno jsem v náruči držela to malé, uřvané, málospící miminko.

Poprvé v životě se Jenda těšil na své narozeniny.

Odpočítával dny a ptal se, kolikrát se ještě vyspinká.

A proč?!
 MOC chtěl stejné "zvířecí" boty, jaké dostaly holky na vánoce.
Tehdy jsem mu je nekoupila. Myslela jsem si, že by si je neobul, a tak jsem je vzala jen holkám.  Jenda si je půjčoval a chodil v nich po obýváku. A tak jsem mu boty slíbila k narozeninám.

Dort mu přivezla babička.  Housenku jako každý rok. Autisté mají rádi to své jisté....

Počítadlo s čísly se Jendovi moc líbilo.

Stejně tak i pár nových dudlíků (na hraní samozřejmě, nikoliv do pusy. Jenda je používá do autíček a ke hře místo lidí.)

...a velmi ho zaujal modrý polštářek plněný kuličkami.

Chlupaté botky se mu tak líbí, že s nimi i spí. Chvíli jsem koketovala s myšlenkou, že mu je sundám, ale asi mu je nechám, ať má ráno radost.

Jinak byl dnes prima den. Po pěti dnech mě SNAD (díky BOHU) přestal bolet zub. Ke svým lékům jsem přidávala Paralen s Brufenem a doufala jsem, že se návštěvě zubařky vyhnu.
Tou horší zprávou bylo, že nám přetekl záchod v koupelně a ještě teď peru mokré ručníky, kterými jsem vytírala koupelnu i chodbu.

Spojování stejných písmen

Písmenka má Jenda rád....

...a tak i úkol dělá relativně s nadšením.

Zpočátku se bál přeškrtnout už namalovanou čáru....

...a tak to objížděl dokola...

...ale pomalu se lepší a občas jede tou nejkratší možnou cestičkou.

Musím ho ujišťovat o tom, že nevadí, když to je přeškrtnuté.

Z nějakého důvodu mu to vadí.