Poděkování a vzpomínka

Dnes BY MĚL můj tatínek 60. narozeniny.
Místo toho je už skoro 15 let mrtvý.
Posledních asi 5 let svého života bojoval (jsme bojovali) s rakovinou tlustého střeva.
Chodili jsme po nemocnicích, tatínek na různá vyšetření, na operace, na chemoterapie....
...ale rakovina přesto zvítězila.
Asi týden před smrtí se dozvěděl, že čekám jeho první vnouče, ale NIKDY žádné neviděl....

Neměli jsme moc pěkný vztah.
Můj otec nešel pro ránu daleko a já jsem se ho bála.
Odpustila jsem mu až před 9 lety.
Teprve, když jsem uvěřila v Boha, odpustila jsem mu mnohé rány a protivenství života.
A teď mi chybí.
Teprve nyní vím, že tak byl vychováván, že i u něj doma vyžadovali stoprocentní poslušnost ... a odpor se netrpěl.
Teprve teď jsem pochopila, že to dělal jen proto, aby ze mě něco bylo.
Což vlastně ani nevím, zda se mu povedlo....

Moje děti NIKDY nepoznali dědečka.
Můžete namítnout, že je tu tchán....
ALE....
Ten pán, co si sem chodí vypít jednou týdně svých x piv a který vnoučatům nikdy nekoupil ani lízátko, který je nikdy nevzal na klín, nikdy s nimi nešel ven,  nikdy je nevzal na výlet, nikdy jim nečetl knížku, nikdy si je nevzal na víkend..... to je dědeček?
Ne, to určitě není.

Kdysi jsem si říkala, že si dám inzerát, že hledám babičku a dědečka, ale NIKDY jsem k tomu nenašla odvahu. Jestlipak by se někdo našel....
Mým dětem chybí "normální vztahy" v rodině, normální mužský vzor....
Ale to je jedno.

Mám Tě ráda, tatínku.
Vím, NIKDY jsem Ti to neřekla, ale ani TY jsi mi NIKDY neřekl, že mě máš rád a že jsem Tvá holčička.
Z těch ran, které jsi mi uštědřil, jsem to nepoznala. Je mi to líto.

Mám Tě moc ráda, tatínku..... a se slzami v očích Ti přeji všechno nejlepší ke Tvým krásným 60. narozeninám.
S láskou Tvá milující dcera

Závěrem dnešního článku bych vám všem chtěla MOC poděkovat za to, že s námi trávíte čas na mém blogu.

Včera, zrovna, když mi bylo tak smutno na duši, měl můj blog rekordní návštěvnost = 918 lidí za den.
Není to nádherné číslo?
NIKDY bych nečekala, že se to číslo vyšplhá tak VYSOKO.

Každý milý komentář potěší moji duši, pohladí a vykouzlí úsměv na mých rtech.
Nedělám to pro sebe.
Kdybych psala pro sebe, tak si píšu papírový deník nebo blog uzamknu.
 Ale já píšu pro VÁS.

Pro rodiče zdravých dětí, pro rodiče dětí s nějakým postižením, pro lidi pracující s autisty, pro babičky a dědečky, pro tatínky, kterým na jejich dětech záleží, pro studenty pedagogických škol, pro lidi, kteří dělají asistenta dětem s postižením ve školce a ve škole, pro učitele autistických dětí, pro milé a vnímavé lidi, kterým ještě záleží na druhých a kteří nejsou lhostejní k lidem okolo sebe.

Často mi chodí maily.
V některých mne prosíte o přátelství, o radu, o pomoc, o vyplnění nějakého dotazníku.
Proč ne.....
Ráda pomůžu, vyhovím, pokud můžu.
Získala jsem tak přátele ve věkovém rozmezí od 14 do .... chtěla jsem napsat 70 let....
.....ale já vlastně nevím, kolik je nejstarším návštěvníkům mého blogu.
 Ti mladí mi to napíší sami, ale ti starší ne. A já se neptám na jejich věk.
Nezáleží na tom. Záleží na jejich duši.

V jiných mailech mi děkují učitelky a asistentky pracující s dětmi s poruchou autistického spektra nebo rodiče podobně "znevýhodněných" dětí.
Někteří mne prosí o to, aby svou bakalářskou či seminární práci směli psát o Jeníčkovi. A když pak má prezentace úspěch, raduji se s nimi.

Pokud je to v mých silách, moji milí, tak vždy vyhovím.
Nebojte se mi napsat, já nekoušu. Zatím. :-P

Omlouvám se, že někdy čekáte na moji odpověď déle, ale nemám příliš volného času. A pokud se náhodou stane, že bych neodpověděla, pak ne proto, že bych nechtěla, ale proto, že jsem zapomněla. Řeknu si, že odpovím zítra a pak pozítří.....a najednou  ve víru života s autisty zapomenu.
Jsem přece JEN člověk.
Klidně se mi ozvěte ještě jednou.

I dnes mi přišel krásný mail od jedné ženy, babičky vnuka s vývojovou dysfázií... možná s poruchou autistického spektra. Mail od ženy, která pracuje v obchodě s hračkami a možná tu získává inspiraci, co doporučit svým zákazníkům....ale také jak pracovat se svým vnukem, kam se obrátit na ranou péči, jaké pomůcky pořídit ap.

Obdivuji lidi, kteří mají tu odvahu a napíší mi.
Oni se často omlouvají, že mne "otravují".
NE, NIKDY to tak není.
Každý mail mi udělá radost, pokud neuráží mě a mou rodinu, nebo pokud mi nenabízí zázračné uzdravení Jeníčka za "pouhých" 30 tisíc korun.

Někteří lidé se mi svěřují, že až díky blogu pochopili, že jejich pubertální dcera či syn asi válčí s Aspergerovým syndromem a až mé řádky jim otevřely oči a přinesly pochopení a úlevu.
Úlevu, že nejsou neschopnými rodiči, ale že s nimi doma bydlí autismus.

Autismus, který velmi stěžuje život samotné osobě, ale hlavně bezprostřednímu okolí.
Život s autistou není jednoduchý, ale zato je velmi obohacující a pěkně vám zpřehází žebříček hodnot.
Pochopíte, co je v životě opravdu důležité a co ne.
Na čem záleží a co je pouhá malichernost.

Děkuji, že čtete můj blog.
Děkuji,  že se nebojíte napsat komentář nebo mail.

Děkuji, že si nemyslíte, že AUTISTA je jen "nevychovaný spratek", jak mi řekla jednou paní na logopedii.
Děkuji, že chápete, že autismus je závažné postižení psychického vývoje a hlavně že je celoživotní.
Autista bude autistou celý život.
Možná projevy autismu svou výchovou zmírníme, potlačíme, skryjeme, ale autismus tu bude pořád.

Jediným cílem mého psaní je vnést POVĚDOMOST O AUTISMU mezi co největší počet lidí.
Ukázat AUTISMUS v celé jeho šíři.
Za poslední léta jsem zjistila, jak málo lidí ví, co AUTISMUS  vůbec je.
JAK málo odborníků ví, co AUTISMUS obnáší a jak dalekosáhlé problémy musí rodiče dětí s poruchou autistického spektra řešit....
Autismus je pervazivní porucha, tedy hluboko pronikající.
Autismus je nepředvídatelný.
S autismem se rodiče potýkají každým dnem, každou hodinou. Nikdy nesmí polevit ve střehu, nikdy neví, jak autista zareaguje na nějakou situaci. To neznamená, že když  dítě 10x  zareagovalo "tak a tak", že po jedenácté nezareaguje úplně obráceně.

Cílem mého psaní je ukázat vám, že i s autistou se dá žít, pokud ho bezpodmínečně přijímáte a milujete.

"Díky" anonymům jsem to již mnohokrát chtěla vzdát, blog uzamknout a přestat psát, ale tu RADOST jim neudělám. To by byla voda na jejich mlýn.
Mám svůj rozum.
A konečně po 35 letech ho hodlám i používat. :-)
Trvalo mi dlouho, než jsem pochopila, že mám právo projevit svůj názor a říct, co si myslím.

Mám vás ráda, moji stálí, nestálí i noví čtenáři.
Jsem ráda, že tu JSTE každý den se mnou.
PRO VÁS stojí zato psát.

Těším se na vaše další milé komentáře.
                           Hodně zdraví a spoustu lásky vám přeje
                       
                                                                              Vaše vděčná Amélie