Srdce mi tluče jako zvon a mám pocit, že dostanu infarkt.
Já vím, že nedostanu. Ještě pár minut a zase se dostanu na správnou tepovou frekvenci.
Když jsem nedostala infarkt za těch 17 let tady, tak snad už ne...
Ale....
Holky přišly ze školy.
Hlavně Eliška by si chtěla povídat. Učím ji sdílení, komunikaci, očnímu kontaktu...
Lehla si na postel a řekla pár slov.
Jenda na ni začal ječet, ať je zticha, ať se nedotýká jeho růžové deky nebo bude "teplá"... (jeho echolálie)....
....nesnáší když mu někdo sahá na jeho oblíbenou deku (nebo když na deku něco spadne)
.
Eliška má ADHD, "musí" si vždycky s něčím hrát, neumí mít ruce v klidu...a tak sáhla na Jendovy rozložené dudlíky a vzala do ruky kousek stavebnice...
Jenda ječel, ať jde pryč, že mu to ničí....
Hladina hluku stoupala a viděla jsem na Jendovi, že je zle.
Prosila jsem Elišku, ať odejde do svého pokoje.
Jenže Eliška je tvrdohlavá a paličatá a odmítla.
Jenda řval čím dál víc, ať jde pryč, že neslyší pohádku, říkal, že je zlá, hnusná...ap.
Několikrát jsem Elišku znovu požádala o odchod do jejího pokoje.
Naštvala se, řekla mi, že jsem hnusná, že ji nemám ráda... že NIKDO nevyhání vlastní děti z místnosti, jen já....
Píchlo mě u srdce. Tolikrát jsme tyhle situace za poslední roky probíraly.
Co bych dala za to, kdybych mohla mít všechny své děti občas v klidu u sebe...
Eliška se vztekem odcházela z místnosti a Jenda šel a vzteky přibouchl dveře.
V tu ránu se spustil hysterický řev.
Jenda dostal na zadek - zásady nezásady.
Nebiju ho, ale jsou chvíle (asi jednou za rok), kdy se neudržím....a stejně ho to přes plenku moc nebolí....
JEN potřebuji, aby pochopil, že něco udělal špatně....
A pak už jsem běžela za hystericky plačící Eliškou. V první chvíli jsem měla hrozný strach.
Podle řevu to vypadalo, že přišla o ruku.
Ječela na mě, ať jí na to nesahám....
Na první pohled byl vidět jen "zářez" od dveří....strčila jsem jí ruku pod ledovou vodu - zmírní to bolest a tolik to nenatéká.... Objímala jsem ji a snažila jsem se ji utěšit.
Když jsem uklidnila brečící Elišku, vrátila jsem se do ložnice...a Jenda tam nebyl.
Nebyl slyšet jeho řev...
Mrkla jsem pod moji postel, do skříně, pod jeho postel, do kotelny...pod schody...jeho obvyklé schovávačky... a on nikde.
V tu chvíli jsem si říkala, jak je ten řev občas výhodou...kdyby řval, našla bych ho rychleji....
Běžela jsem k Šárce do pokoje, ať mi ho pomůže hledat.
Strašně jsem se lekla, že utekl na ulici.... Ještě loni utíkal kdykoliv ho napadlo a já jsem musela všechny dveře zamykat a hlídat, aby někdo nenechal otevřenou bránu....
Díky Bohu jsme ho po chvíli našli tiše sedícího pod stolem....
Spadl mi kámen ze srdce.
Naštěstí v tu chvíli přišel Tadeáš. Potřebovala bych asistenta častěji. Tadeáš má chodit jednou za týden, tentokrát přišel asi po 3 týdnech.
A zase jsem si sedla s holkama a opět jim vysvětlovala, že když se Jenda dostává do afektu, že musejí odejít, musejí opustit místnost...
Jenda je schopen je v afektu praštit, kopnout, vypíchnout jim oko, přibouchnout ruku do dveří, praštit je hrnkem do hlavy (pokud ho má zrovna po ruce.. a věřte že to pěkně bolí)...
..... udělá cokoliv...nepředvídá, CO se může stát....
Mohu si jen matně představovat, jak těžko jim musí být, když se zamykají před svým bratrem....
Prosila jsem je už poněkolikáté, ať si všechno, co mi chtějí říct, píší na papír a pak mi to řeknou - třeba večer, až bude Jenda spát... (i když tady je problém, že Jenda často usíná později než ony)...nebo ať počkají na chvíli, až přijde asistent....(ale čekejte na matku týden...)
....a nebo, pokud je to akutní, ať mi napíší z pracovny e-mail...
Ano, vím, jak blbě to zní, ale ONA není jiná možnost.
Jenda někdy zvládne pár vět, které mi chtějí holky říct, ale jindy ne... často jde rychle do afektu, pokud ho někdo (vy)ruší....
Ano, je to divné psát si z místnosti do místnosti v jednom domě, ale jiná možnost není, pokud spolu chceme vůbec komunikovat.
Je mi to líto.
Je mi to moc líto.
Chtěla bych mít na holky více času, ale kde ho vzít?!
A tak je Jenda s asistentem na zahradě a Eliška si pustila nějakou českou pohádku na DVD.... pohádky ji uklidňují.
Říká, že ji to strašně bolí (je přecitlivělá na bolest, tudíž bolest hůř snáší), ale prst vypadá dobře, tak snad s tím nic nemá....
A tak nám držte palce, ať těch hororových situací zažíváme co nejméně....
Vůbec by mě nenapadlo, jaké situace můžete doma zažívat. Ale fakt hluboká poklona, že to tak dobře dokážeš zvládat a při tom vypětí brát zřetel na tak rozdílné potřeby svých dětí. Jsi statečná! Přeji více radostných chvil.
OdpovědětVymazat...a tohle všechno si stihla teď, odpoledne? Pěkné! Co všechno může vzniknout z něčeho tak nevinného, jako je povídání si s mámou...
OdpovědětVymazatMarcelko, drž se! Využij Tadeáše a odpočiň si, máš před sebou víkend!
Moc tě zdravím, Helena
Helenko, Tadeáš tu byl necelé 2 hodiny. Stihla jsem jen vysvětlit situaci holkám, dojet na nákup, na poštu a do lékárny...Odpočinek jsem nestihla.
VymazatZase víkend? V poslední době mám pocit, že je nějak často. :-P
Jéjda, tak teď bych vás objala všechny...tak ať je líp tobě, Elišce , nakonec i Jeníčkovi.
OdpovědětVymazatPíšeš "je mi to moc líto"...mně je zase moc líto, že ti nemůžu nějak pomoct. Nebo můžu? Napadá mě jenom, kdyby chtěly holky přijet na pár dní třeba k nám na návštěvu....vím, vůbec se neznáme, ale kdyby to dokázaly, 2-3 dny jim na chvilku změnily rytmus života....??? A ty (a další, kterým život nadělil stejnou roli) - ty budeš jednou svatořečena...
OdpovědětVymazatKaty, děkuju, ale to by nešlo. Je to daleko. Eliška by nezvládla cestu ani by nebyla u cizích lidí..ale děkuji za nabídku, moc si toho vážím.
VymazatAch jo. Škoda. Škoda Tvého života, škoda toho, že pro holky jsi tak vzdálená i když v jednom domě. A dobře, že ten malej had taky jednou dostal. Snad pochopil, že přestřelil. Já vím, že ho máš moc ráda, ale někdy je největší zlo nedat dítěti pocítit, že udělalo něco špatně. I když je to dítě autismem stižené. Mám s tím osobní zkušenost. Páček Lucka.
OdpovědětVymazatMalej HAD?! No comment.
VymazatNe, nejsem na to pyšná, že dostal, ale ono mu to neublíží. Bití u autisty nemá cenu, nevede k těm správným výsledkům. Nepoučí se pro příště.
Malej had? Ty snad víš, jak se cítí? Já se ho tedy zastanu, moc dobře vím, jaké to je být v podobném rozčílení, mnohokrát jsem třískala dveřmi, ale nikdy se nikomu nic nestalo. Jak píše Amelie, bití u něho nemá cenu, copak můžeme vědět, co se mu honí hlavou? Hlavně, že to není vážné, bude líp.
VymazatŠárka
Šári, děkuju. Je jednoduché dávat autistům nálepky (had, blázen, dement, kretén, debil ap...ano, i takové příspěvky mi chodí), ale je těžké zkusit se vcítit do člověka (dítěte) s poruchou autistického spektra.
VymazatVím, že to neudělal (nedělá) s úmyslem někomu ublížit...
No, asi jak kterej autík se nepoučí. Ten náš se poučil, velmi rychle. Teď už se stačí jen podívat a okamžitě se umravní. A nešlo o žádnou brutalitu, jen dostal asi dvakrát přes ruce. Pardon za hada, jestli Ti to přišlo nepřiměřené. Já běžně našim dětem říkám i horší věci a nezdá se mi to nijak hrozné. Oni vědí, jak je mám ráda;-) Pa Lucka.
Vymazat"Malej had" nemusí být jen hanlivé označení a myslím, že Lucka to taky tak nemyslela. I kamarádka občas houkne na prcka" Co zase děláš, ty hade jeden!" A rozhodně to nemyslí ve zlém. Malej had je prostě z hadích ocásků. Sarielem
VymazatNevím, jak to myslela nebo nemyslela a je mi to jedno. Každý autista je jiný, některý se (asi) poučí, jiný ne. Někdy mi přijde, že já mám asi jen ty nepoučitelné. :-P
VymazatTahle diskuze je zajímavá ....mě se taky někdy zdá, že Jeník je asi těžší autík -ale přesto -tím jak moc tě stál sil (klobouk dolů-co vše si ho naučila) mi přijde, že dost usurpuje celou rodinu :-( Všichni stranou - Jenda to má těžké -ale nejen on :-( Ty -holky .... (jak to zmákli, když si byla v nemocnici ? není to i kombinace s posledním rozmazlánkem ? Nic ve zlém )
VymazatJe málo věcí, kterými jsem si jistá, ale třeba zrovna tím, že Jeník není rozmazlený. I kdybych chtěla, tak na to při 3 dětech a povinnostech v domácnosti nemám čas.
VymazatA určitě neusurpuje celou rodinu. Holky mají svůj život, své kroužky, Šárka si jezdí na své taneční víkendy, na tábory, stýká se s kamarádkami.
Vím, že není rozmazlený. Výstrahou je mi chování jiných autistů v rodině a tudíž už vím, jakých chyb se vyvarovat a na čem trvat. Vím, co ho musím naučit, aby se sním i v dospělosti dalo žít.
Má určité mantinely, za které nesmí jít. Tohle bývá jedna z nejvyhrocenějších situací, kdy Jenda nezvládá jejich příchod ze školy a narušení "jeho klidu". (Ono by stačilo, kdyby se Eliška stáhla a pár minut ho nechala na tu myšlenku zvyknout). ..
Někdy je líp, jindy hůř. Tohle byl střet 2 autistů, ani jeden nechce ustoupit... docela nezáviděníhodná situace. Dnes to nezvládli oba dva.
Jenda je těžký autista s masivními úzkostmi. Myslím, že na svých 5 let zvládá spoustu věcí. A ještě se mnohému naučí. Nenechám ho nikoho terorizovat, ani holky ani sebe. Nejsem otrok, ale milující matka.
Když jsem byla v nemocnici? Maminka mě zastoupila, nahradila se jedna osoba jinou a bylo to v pohodě. Šárka byla myslím zrovna na táboře a Eliška buď v bazéně, u Barbinek ve svém pokoji nebo u PC.
A interakci jeden na jednoho Jenda zvládá.
Ale pořád se mají rádi, tím jsem si naprosto jistá.
Holky v rámci svých možností chápou handicap svého bratra a učí se toleranci, ohleduplnosti a trpělivosti. Ono se jim to jednou bude hodit.
Marcelko, mráz mi běhá po zádech a nevím, jestli bych to zvládla. Rozumím tomu, že Ti musí být líto všech Tvých dětí stejně, ale snad se bude i tato situace vyskytovat čím dál tím méně častěji až úplně vymizí! Tolik bych Ti přála, abys mohla obejmout všechny své děti najednou! Ale určitě se někdy dočkáš! OBDIVUJI TĚ!
OdpovědětVymazatTak to je skutečně hororová situace. Nechtěla bych ji nikdy zažít. Obdivuji tě.
OdpovědětVymazatAhoj Marci, já Ti tak moc držím palce, aby takovéhle situace vůbec nebyly!!!!
OdpovědětVymazatObětuješ život dítěti,ze kterého nikdy nic nebude. Akorát vás všechny týrá. Zdraví Fantomas.
OdpovědětVymazatS tímto názorem by bylo lepší, kdybys sem raději nepsal!!!
VymazatTy to nechápeš? Stále je to její dítě a má ho ráda tak, jak jen může mít matka ráda svého syna. Myslíš si, že jenom proto, že se chová jinak než ostatní ho odloží a nebude si ho všímat? Nemůžeš tvrdit, že z něj nic nebude. Copak vidíš do budoucna? A vůbec, kdo ti dal právo tohle napsat, víš, že jí to musí bolet?
VymazatNechápu, že se na světě najdou tací imbecilové, kteří žijí jenom pro prachy a ani si neumí vážit života!
Ahá, taky nerada pravdu? Jak to asi jednou dopadne, až...až? Jenda skončí v ústavu, v horším případě v psychiatrický léčebně narvanej sedativama, protože o agresivního autistu se nikdo starat nebude chtít...sestry ho těžko zvládnou...při troše štěstí si najdou normální chlapy a utečou daleko...Fantomas.
VymazatPRAVDU? :-) NIKDO nevíme co bude zítra, natož za několik let či několik desítek let. Já doufám, že z Jendy vyroste (alespoň trochu) samostatný jedinec beroucí ohled i na druhé.
VymazatNikdo nevíme, JAK se situace bude vyvíjet. Zatím je to čím dál tím lepší a já věřím, že tento trend bude pokračovat.
A opravdu nemáš čas na dohady s anonymy. :-P
Ještě musím něco napsat; Jenda má celý život před sebou a má úžasnou maminku a určitě z neskončí v nějakém ústavu, já budu věřit že ne.
VymazatJenda to zmákne!!!!! Je strašně chytrý a inteligentní kluk!!!!! Fantomasi ty nejsi ani z poloviny tak inteligentní jak to pětileté dítě!!!!!! To co tady píšeš je totiž ubohé!!!!!!!!!! Ty děti určitě nemáš a jestli jo-tak bych byla raději dítětem v ústavu, než tebe mít za jednoho z rodičů!!!!!!!!!! Míša
VymazatNikdy z něj nic nebude? A co z něj má asi být? Copak je možné předepsat, jak vypadá úspěšný život, a ty, kdo ho nedosáhnou, odepsat - třeba lidi, kteří nevydělávají určitou částku, nevystudují školu, nezaloží rodinu?
VymazatTo je přece taková blbost!
Anička
rozhodně je človíček -už teď -dělá pokroky -je šikovnej !!! jen mu to dá více práce !!! a hlavně mamince !!! -i anonym může přijít třeba o ruce a bude podle sebe k ničemu a třeba by se pak divil -jak se dá žít :-(
VymazatFantomasi, sice máš pravdu, ale jednou je už Jeníček na světě a jeho maminka se ze všech sil snaží, aby svůj život prožil v rámci svých možností kvalitně a spokojeně. My maminky se snažíme vychovat každé dítě, ať už je jakékoliv, i ta tvoje se o to nejspíš snažila.
VymazatNezáviděníhodná situace...Sama mám dvě holky, dneska už velké, žádnými poruchami netrpí a i ony občas dokázaly docela pěkně žárlit jedna na druhou, když jsem si s některou povídala víc...A nebylo to žádné upřednostňování jedné či druhé, prostě to jen v danou situaci tak vyplynulo...A i když jsem vysvětlovala, taky jsem občas viděla, že si myslí své...Myslím na tebe a držím palečky, ať je takovýchto situací co nejméně...
OdpovědětVymazatMilá Amélko, z vlastních zkušeností a berouc v potaz věk Tvých ratolestí bych řekla, že takových infarktových situací Tě čeká ještě pěkná řádka... Tak si zvykej, bude hůř! Pozitivní je to, že je víc než pravděpodobné, že je všechny bez výrazných následků přežiješ... Jsem zářným příkladem... Padesátka na krku... a pořád mezi živými...
OdpovědětVymazatSemtam zabrousím na Tvůj blog, vnímám Tě jako citlivou a velmi inteligentní bytost, navíc hezky píšeš... Taky si myslím, že jsi uvnitř úžasně silná žena (která nejsme, když je to nutné ...:-) ) a věci zvládáš skvěle.
Jeníček si o naplácnutí zadku koledoval, z toho neměj výčitky, i když to dle Tebe nepřinese kýžený výchovný efekt... Já také nejsem příznivcem týrání dětí, ovšem stanovit zdravé hranice prospěje každému dítku (ne že by neprospělo dospělým...že jo...), jinak se může stát, že týraným se stane rodič... A to velmi rychle... No, víš, těžko říct, jak by se mělo správně jednat v takových vyhrocenějších situacích... V knížkách to nejnajdeme a ani žádný mudr(c) není tak moudrý, aby nám poradil. Nezbývá než se spolehnout na vlastní intuici. Já bych možná z místnosti vykázala Jeníčka. Zavřela ho někam do místnustky, kde by byl v bezpečí, neublížil, a mohl se vyvztekat. Možná by to bylo bez efektu. Ale si říkám, že by se aspoň Eliška necítila tak nešťastná, a pak, v podstatě jde i to, že Jeníček může téměř všechno, taky nepřináší žádné ovoce. Víš, Amélko, asi těch různých problémů a skřípanců bude přibývat jak děti začnou dospívat... Možná stojí za to stanovit i tomu nemladšímu nějaké mantinely... ať má dovoleno hodně, ale jsou věci, přes které nejede vlak, a těch si musí být vědom... Čím dřív určíš pravidla hry, tím větší šance, že je Jeníček pochopí...
Jeník je možná jiný než Tvoje dcerky; každý jsme ale jiný a vlastně každý máme svou diagnózu... to mi věř... někdo vybočuje míň z šedých mas, někdo víc... Co na tom? Vesmír Ti svěřil na velmi krátký čas do opatrování tři nádherné bytosti, vnímej je jako dokonalé a nedrž se tolik různých diagnóz a všeho, co můžeš v souvislosti s nimi čekat...
Pěkný večer, Renata
Renato, děkuji za milý komentář. Přesně tak, spoléhám na svou intuici a na zkušenosti s těmi staršími autisty. Všechny děti mají nastavené mantinely, za které nemohou jít. Možná proto holky často chválí učitelé ve škole. I Jenda je chválen ve školce i v APLE, jak se zlepšuje a co všechno se už naučil.
VymazatPro mě jsou mé děti úžasné, obdivuhodné, jedinečné a dokonalé.
Ach jé, četla jsem jedním dechem s hrůzou,co se stalo.Ještě že Eliščina ruka nedošla horší úhoně, i když bolelo to asi pořádně.Musí to být těžké pro holky,že si s tebou nemůžou "normálně" popovídat a těžké i pro tebe.A samosebou jednoduché to nemá ani Jeník,těžko odhadnout,co se mu v hlavičce míchá a přemílá.Radu nemám,jen přání.Aby takových vypjatých situací bylo co nejméně.
OdpovědětVymazatPáne, jo. To je tedy něco. Fakt Vám držím palce, aby těchto situací bylo, co nejméně. Chápu, že to musí být naprostá katastrofa. Já jsem hodně přecitlivělí, když si s někým potřebuji promluvit a doma mě odmítnou.
OdpovědětVymazatTady je alespoň z důvodu Jendovy nemoci. Doma mě nevnímají, protože nechtějí.
Fakt Vám držím palce.
Amélie, zvládáš to obdivuhodně.Myslím, že nám tu dáváš lekce, laskavosti!Přeji, ať se situace uklidní a vrátí se k vám domů "pohoda".
OdpovědětVymazatMarcelko, nemáš to jednoduché,ani holky to nemají jednoduché a vlastně ani Jeník...myslím , že se to snažíš řešit s velkou trpělivostí a to je asi nejdůležitější...přeji méně stresů a více řasu na povídání s holkama. Krásné dny!
OdpovědětVymazatA jéje :-( s holkama mi to mrzí, ale vlastně jste to nakonec zvládla skvěle, ne? Eliška má ruku v pořádku, nechala si to vysvětlit a Jenda se našel. Palce držím!
OdpovědětVymazatFrenekko, děkuju. Ano, nakonec to dopadlo "dobře".
VymazatDovedu si představit, jak to u vás doma vypadalo... je mi to líto, hlavně tebe a těch holek, ale není asi v blízké budoucnosti žádná možnost jak by se to všechno vyřešilo. :(
OdpovědětVymazatMáte to těžké, ale mně je skutečně nejvíce líto děvčat, ano, ty jim situaci vysvětlíš, ony pochopí, ale přijít domů a nemoci si s mamkou povykládat? Zapsat si na lístek a řešit to večer nebo v noci? To už pro holky nebude aktuální...Děvčata dospívají, právě teď nejvíce potřebují chápající mámu. Obzvlášť, když táta nefunguje. Myslím podle Jendovy reakce, že ten tvůj "zásah" si nemusíš vůbec vyčítat, naopak, předešlas tím jeho afektu a třeba si i z toho něco do budoucna odnesl. Tobě přeji co nejméně takových vyhrocených situací. Jitka
OdpovědětVymazatPlácnutí si nevyčítám, někdy holt není zbytí. Ano, situace je trošku nestandardní, ale (snad) pořád lepší nějaká matka než žádná...Tolik času, který já věnuji holkám, třeba mně v dětství matka nevěnovala, tudíž všechno je relativní. Snad jednou dcerky pochopí, že jinak to nešlo...
VymazatPlácnutí bylo na místě a že Jeník tiše seděl pod stolem ber jako signál, že nejspíš pochopil, že přestřelil.
OdpovědětVymazatCo nějaké léky na zklidnění, nepomohly by mu?
Ano, poprvé v životě na plácnutí nereagoval řevem, takže i v té stresové situaci mě potěšil... SNAD pochopil. Léky bere, ale chystáme se na kontrolní návštěvu psychiatra, třeba mu dá něco jiného...
VymazatTo my si se ženou někdy posíláme e-maily v jedné místnosti (stoly máme vedle sebe). :-D
OdpovědětVymazatNo to my s manželem občas taky, jen to je jiná situace. Holky mne potřebují. :-P
VymazatTak jsem přečetla tvoje povídání i všechny komentáře a už není co dodat. Byla to jedna ze situací, která se nedala vyřešit úplně tak, aby někde nebylo zklamání a slzičky. Musíš být v takových chvílích načisto rozpolcená, z touhou udělat dobře na všechny strany, ale někdy to vážně nejde. Moc ti přeji, aby takových situací, bylo co nejméně.
OdpovědětVymazatDěkuji za pochopení a za hezký komentář. Ano, někdy je člověk rozpolcený a tápe, co je v tu chvíli správné. Pořád doufám, že v tom "bruslím" docela dobře.... Mohlo by být hůř.
VymazatMarci udělala jsi, co jsi mohla.
OdpovědětVymazatVím, že autista v afektu, to je boj.
Ale přimlouvám se za holky.
Já bych zavřela Jendu v ložnici a šla si Eliškou popovídat jinam.
Z vlastní zkušenosti vím, že autistům se nesmí pořád ustupovat. Oni by nám přerostli přes hlavu.
Když je na mě držkatý a sprostý můj syn 24 letý autista asperger, dostane i v tomto věku pohlavek.
Zlej na mě nebude.
Míša
Míšo, také jsem se už naučila nenechat sebou manipulovat od svých autistů. Nebo se to stále učím, abych byla přesnější.
VymazatSamozřejmě, že občas nechám Jendu třeba 2-3 minuty v postýlce, když holky něco akutně potřebují, klidně ať si Jenda řve. Musí pochopit, že není středem světa. A myslím že pořád ty situace dovedu instinktivně rozpoznat - kdo a co je v tu chvíli důležitější.
ALE tohle byla jiná situace, tady měla ustoupit Eliška, Jenda zrovna nebyl ve své kůži.Kdyby počkala 5-10 minut, bylo by to v klidu...i ona musí pochopit, že se musí naučit počkat a respektovat názor druhého....A ona ve svém věku tohle potřebuje zvládat a umět, za pár let se s ní nikdo "piplat" nebude. Na Jendovu výchovu mám ještě dost času, u Elišky mi toho času už moc nezbývá.
Myslím, že teď instinktivně straníš Jeníkovi, píšeš, že mohla počkat jen pár minut, ale předtím jsi psala, že si holky mají psát, co po tobě chtějí a že večer, až Jenda usne (a to je většinou hodně pozdě) to spolu proberete. Jak mohla Eliška vědět, že má počkat jen pár minut, když jindy musí čekat do noci?
VymazatPodle vlastních zkušeností se domnívám, že Jenda si zvykl, že holky musí ustupovat jemu. Je vhodné, aby ustupoval i on - v tom má Míša má pravdu.
Nemyslím to ve zlém, vím, že to máš těžké, ale Jeník se naučil, že se podle něj řídí celá rodina a bude to vyžadovat i dále, pokud to neutneš. Jitka
Není to tak, ale s nikým se hádat nebudu. :-P
VymazatElišce jsem řekla, že za 5-10 minut přijde asistent, ať se zatím převlékne ze školního oblečení a pak se jí mohu věnovat. A bylo by všechno v pořádku. :-P
...a mimochodem - té možnosti napsat na papír, co je trápí a o čem se mnou chtějí mluvit, tak té holky nikdy nevyužily. Pořád mám na holky tisíckrát víc času než měla moje matka na mě... Všechno je relativní...
VymazatTady hlavně schází ten druhý dospělý element v rodině. Vše se soustředí na Tebe a Ty se nemůžeš rozpůlit, rozčtvrtit. Schází někdo, ke komu by holky šly se také vypovídat či kdo by byl s Jendou v době vaší dívčí konverzace.
OdpovědětVymazatOpravdu jsi jako mezi mlýnskými kameny. Chtělo by to vypnout, odpočinout si. Nějaký takový prodloužený wellnes víkend nebo rovnou týden, masáže, koupele, relax.
Já vím, není čas a možná ani finance. Ale potřebovala bys tu regeneraci jako sůl. Fotografování Tě nenabije až tak docela. :)
Mutile a víš, že Ty jsi klepnul hřebíček na hlavičku? Ano, kolik stresu a pláče by ubylo, kdyby.... ALE ono žádné "kdyby" neexistuje. Schází někdo, kdo by s holkama hrál karty, kdo by jim pomohl s úkoly, kdo by pohlídal Jendu, když si s nimi chci povídat nebo se s nimi dívat na pohádku. Zvládnout tohle všechno za asistence Jendy je často nadlidský výkon. Ale přesto to pořád zvládám. Už mi to ani nepřijde. Beru to tak, jak to je a neřeším to. Věřím, že bude líp. Pořád jsem optimista. :-)
VymazatMilá Amelie,
OdpovědětVymazatmusím sa priznať že často čítam tvoje riadky. Si skvelá matka, zvládaš svoje deti niekedy pre mňa až nadľudským výkonom, obdivujem tvoju rozvahu a skúsenosti. Situáciu si určite ukočírovala výborne, ty najlepšie poznáš svoje deti a na názory iných by som sa nepozerala. Som lekár, a môžem len s obdivom povedať, že na to že si sama na deti, si silná, odhodlaná a milujúca matka, ktorá si so všetkým vie poradiť. Máloktoré rodiny vo dvojici zvládajú takéto situácie lepšie. Určite v budúcnosti budú aj ťažšie chvíle, ale tých ľahších bude viac. Prajem ti aby si vydržala, nevzdávala sa, výsledky svojej práce vidíš sama a najväčšou odmenou sú pre nás vždy deti :o)
Škorica
Škorico, děkuji, Tvé řádky jsou milým pohlazením.
VymazatMarcelko, drzim si vsecky co mam, aby u Vas bylo lepe...No, dyt vis...Objimam na dalku....
OdpovědětVymazatAmélie já vím že je Jeniček autík a taky vím že s autíkem je to moc těžké,taky mám jednoho doma,ale přeci to takhle nejde dělat...aby ti holky psali maily atd...to nééé...Autík neautík,prostě by měl dodržovat aspoň nějaká malá pravdila..vím jak je to težké,mu něco vysvětlit a já bych mu asi dala na ten zadek častěji...nechci tě nabádat abys mlátila svoje dítě to určitě né,ale lupnout na plenku proč ne,prostě aby věděl, že takhle teda ne...promiň ,ale já mám strach že to holky šíleně poznamená do budoucna,jsou přeci jen ještě malé a potřebují tě....ach jo...držím palce a přji ať je takových incidentů co nejméně...
OdpovědětVymazatJá myslím, že děláme maximum, co je v těchto chvílích možné. Zase ty maily nejsou tak často (a s manželem si je píšeme, i když sedíme 2metry od sebe:-P )
VymazatRadila jsem se s Aplou i s Ranou péčí, jak na to. Někdy je líp, někdy hůř, poslední dva dny mě Jenda nechal večer dělat skoro dvě hodiny rovnice s Eliškou...díval se u toho vedle mne na pohádku a stihla jsem bavit jeho hrou a počítat u toho i rovnice se zlomkama. :-) Pořád si myslím, že se holkám věnuji víc než mnozí jiní rodiče, jak to vidím ve svém okolí nebo slýchám od holek (jak to vypadá u spolužaček).
Amelie, máš môj veľký obdiv!....a za mňa to už napísala autorka Škorica....sama by som to lepšie nenapísala....držím Vám palce a aspoň takto na diaľku posielam objatie! :-)
OdpovědětVymazat