Sobotní výlet na hřiště 3

Z hřiště jsme se vydali známou cestičkou k rybníku.
Pokaždé jdeme stejnou trasu, aby měl Jenda to "své jisté".

Ještě před rokem Jeníček nebyl schopen jít za ruku, teď to naopak vyžaduje a nešel by sám.

Dokonce se občas na "povel" zastaví a nechá se vteřinu nebo dvě fotit.

Nemá trpělivost, takže mi dlouho nepostojí.
Většinou u toho poskakuje nebo mává rukama

Obešli jsme naše tradiční kolečko a došli jsme k domu prababičky.

Tady už Jenda začal zlobit Šárku.

Strkal do ní a když ho okřikla, tak si lehal na zem.

Ještě společně obhlédli zahradu a vydali jsme se cestou k autu.

Jenda se otáčel, dělal na Šárku ksichty a snažil se  na ni plivnout.

Raději jsme spolu šly pěkný kus za nimi...

Když jsme docházeli k autu, přemluvila Eliška Jendu, aby šel i na druhé hřiště, že to není daleko. Moc se mu nechtělo, ale nakonec se nechal ukecat.
Musí si zvykat na změny, tak to pomalu a nenápadně zkoušíme.
A po roce (stejné trasy) mu malá změna neuškodí.

Eliška mu ukazovala v jednom okně kočičku... a motivovala ho tím, že na hřišti bude houpačka.

Houpání má Jenda rád.

Stará autobusová zastávka se Jendovi a Elišce moc líbí.
Mě ani Šárku nijak "neoslovila".

Pak se ti mí dva rarášci společně rozběhli za Šárkou na "hřiště".

Šárinka se houpala na pneumatice a Jendovi to vadilo.

Slézal z houpačky, strkal do ní a plival na ni....

Šárka mu raději utekla na vyvýšené místo, aby od něj měla klid.

Jenda se za ní snažil dostat, ale nepovedlo se mu to.

Cestou zpět mi utrhl kytičku....

...a šli jsme pomalu zpátky.