Chvilka vděčnosti

Tímto článkem bych chtěla poděkovat mé internetové kamarádce Leticii za její příspěvek. Vlastně za celý blog, ráda na něj chodím.
Včera mi připomněla to, na co v poslední době intenzívně myslím.
VDĚČNOST.

Kolem půlnoci, kdy Jenda spí, jsem na tohle téma nedávno mluvila s i holkama. Nějak mi bylo líto, co všechno berou jako samozřejmost a že si ničeho neváží.

Každý den se probouzím s vděčností na rtech i v srdci.
Děkuji Bohu za to, že se smím probudit, že smím vstát z postele, že mě zrovna nic nebolí, děkuji za své děti, za své blízké, za LÁSKU v srdci.
Ano, s mými dětmi to není jednoduché, ba dokonce poslední dobou je to velmi náročné, denně zažíváme několik situací, kdy je mi kolikrát do pláče....ale právě vděčnost mi dává zapomenout na to špatné a poutá moji mysl k tomu hezkému.

Bůh nás denně obdarovává mnohými dary a přes spoustu starostí, přemíru stresu nebo přes oči zalité slzami často tyto dary přehlížíme.

Denně děkuji Bohu za pokroky mých dětí.
U autistů jsou pokroky vidět mnohem víc, než u "zdravých" dětí.
Jenda se naučil jíst jogurty, snědl jiné kuřecí nugety, než ty od Mc Donalda, nechá se bez řvaní učesat, poctivě chodí ve 20:00 do postele a ve 20:30 odevzdává bez vztekání iPad a se slovy "DOBROU NOC" se se mnou loučí...
Naučil se jíst jahody s mlékem a s cukrem.
Naučil se odnést papír od bonbónů do koše a někdy si vzpomene dokonce sám. Ještě nedávno házel papíry na zem.
Naučil se jíst u stolu, ještě nedávno jedl na zemi nebo na gauči. Dříve jedl sám, nyní "přežije" i někoho u stolu.
Občas vypije Caro (bílou kávu s mlékem) a z hrnečku!
A někdy mi dá na požádání PUSU.

Eliška se učí jíst zeleninu. Ano, zvládá to jen v tortille, kterou teď jí několikrát denně, ale díky Bohu i za to.

A dokonce zeleninu poprvé v životě krájí! Jak "normální" u zdravého dítěte a JAK překvapující u dítěte s autismem.
Dřív by to nikdy nezkusila.
Teď zkoušíme to, aby sáhla na syrové maso, že by si ty kuřecí prsa mohla pokrájet sama, ale k tomu se ještě neodhodlala.
Ale i tak holky zaměstnávám - Eliška nakrájí zeleninu a Šárka maso. Ať mají na jídle nějaký podíl. Šárka zvládne naplnit myčku, Eliška zatím ne, protože se neodváží sáhnout na špinavé nádobí, ale i to "vypilujeme".
A co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš.

Minulý týden mě Eliška VELMI příjemně překvapila. Dvakrát jsme společně zvládly návštěvu u doktorky cca 50 km odsud. Stálo nás to obě hodně sil, ale už to máme za sebou.
Ano, najdou se desítky situací denně, kdy mě přivádí k šílenství, ale pak se stane něco, kdy mě příjemně šokuje:-)
Minulý čtvtek odcházela Eliška z bytu s tím, že JDE VEN. U zdravého 15 tiletého dítěte normální věc a možná situace, která by se dala lehce přehlédnout.

Za Eliškou zaklaply dveře a já jsem se vyděsila - PROBOHA!! KAM ŠLA?
Je v pořádku? NIKDY sama ven  nechodí. NIKDY dobrovolně nikam sama nejde.

Hrklo ve mně a své obavy jsem před Šárkou vyjádřila nahlas.
"Mamíí, něco ti pošeptám: Máš narozeniny, Eliška ti šla koupit kytku!"
Uff. Spadl mi kámen ze srdce. To je MOTIVACE:-)

Ona šla ven? Sama?!! (Ani Šárku k tomu nepotřebovala?)  A pak že zázraky se nedějí.
Je pravda, že v tom květinářství jsme byli ke konci roku dvakrát - jednou objednat kytky pro učitelky a podruhé je vyzvednout, takže to tam  Eliška zná a není to daleko, ale nenapadlo by mě, že tam půjde SAMA OD SEBE.
Zvládla to a já jsem na ni byla patřičně hrdá. Kytku si suším v kuchyni. Přece takový poklad nemohu vyhodit.

Eliška se pokouší usínat bez rádia, nemít deset budíků v noci, občas dojde do vedlejší ulice pro rohlíky a učí se spolknout tabletku... (půlku tabletky)
Díky BOHU za to.

A Jenda?
Včera mi na požádání podal nůžky. Ještě nedávno by na "příkaz" nereagoval, nebo by reagoval afektem.

A včera mě příjemně šokoval.... Potřebovala jsem rozmačkat jahody a protože jsem zvyklá komentovat každou situaci, abych mu nenápadně rozvíjela slovní zásobu, tak jsem před ním JEN TAK utrousila, že nemůžu najít mačkadlo na jahody....
Nebyla to prosba určená k Jendovi, jen povzdech.... a Jenda šel.... a sám od sebe hledal v šuplících.... Nakonec mi ukázal tenderizér a mně vytryskly slzy do očí - myslel to dobře, přece jen se to taky mačká... Jeníček tím nedávno "naklepával" řízky. Musela jsem ho náležitě pochválit a říct mu, jak je šikovný.  Myslel to dobře a chtěl mi pomoci sám od sebe!!!

Jenda je v poslední době zvídavý a když vařím, tak se někdy zvládne minutku dívat, jak to dělám, nebo se odhodlá zamíchat těsto či polévku.

Jsem vděčná i za Šárku. V poslední době mě pěkně vytáčí svým odmlouváním a svými pubertálními výlevy a nápady, ale občas umí být i rozumná a pomoci s něčím, co zrovna potřebuji.

Denně děkuji za své děti, za maminku, která se snaží občas pohlídat, i když vím, jak ji to vyčerpává, děkuji i za vás - své věrné čtenáře. Jsem ráda, že jste...bez vás by to nebylo ono. Někdy si připadám tak strašně sama, daleko od lidí, od možnosti si "normálně" popovídat, izolovaná od "normálního" světa, ale stačí večer zasednout k blogu, přečíst si pár vašich mailů nebo komentářů a vím, že nejsem sama.

A v neposlední řadě DĚKUJI za LÁSKU.
Za Boží lásku, prostřednictvím níž se s lehkostí dostávám přes každodenní problémy a starosti (nejen) s AUTISMEM.... a že jich poslední rok nebylo málo.

Děkuji svému kmotrovi, který dar víry přinesl do mého života.
4.července to bylo devět let, kdy jsem se nechala pokřtít - jeden z nejvýznamnějších dnů v mém životě. NIKDY na něj nezapomenu.
Bez víry bych byla dávno ztracená, utrápená a nejspíš na antidepresivech.

TAKHLE se s naději, s vírou a láskou dívám vstříc dalším dnům.
Můj život je i přes těžkosti krásný a naplněný.

Děkuji, že smím BÝT....
                           S vděčností vaše Amélie