Domov je dar, který když najdeme, jsme nejbohatší...

Zdenka píše:

Všude dobře, doma nejlépe. 
A mně je doma po 83 dnech v nemocnici naprosto úžasně. A že je na tom spousta pravdy, ví jen ten, kdo má domov plný lásky, tak jako já.

Jsem doma. Krásná slova a ještě krásnější skutečnost. Poslední týden v nemocnici byl plný změn a zvratů. 27.září, ve čtvrtek ráno mi museli opět vyndat kanylu, protože se objevila další komplikace ve formě hnisání v místě zavedení. No a večer jsem opět dostala vysokou, ale opravdu vysokou teplotu. Bohužel jsem dostala další otravu krve. Prostě čím déle jsem tam byla, tím víc jsem vychytávala bakterií. V pátek už mi zase bylo trochu líp, dokonce jsem šla na chvilku ven. Ještě ve čtvrtek ráno mi bylo slibováno, že by se mohlo zkusit dát mi propustku na víkend. Bohužel po zjištění otravy víkend doma padl. Museli mi zavést flexilu (hadičku do žíly v ruce) a začít po dvanácti hodinách podávat antibiotika. Naštěstí se za mě přimluvil primář a tak jsem se nakonec v sobotu na pár hodin, tak jako v neděli, dostala domů.

Bylo to úžasné!!!! Po tolika dnech doma. Říkala jsem si, že když jsem to zvládla, tak by to mohlo pomalu dojít k propuštění, když si se mnou stejně neví rady. Ale omyl!!! V pondělí se vše změnilo. Oddělení, kde jsem ležela, se spojilo s jiným, změnilo se vedení. A přišel zákaz vycházet z pokoje, už žádná propustka a navíc strašák, že mě tam zavřou na dalších šest týdnů. Propadla jsem totální panice, zhroutil se mi svět. Jen jsem brečela a nebyla schopná se uklidnit. Byla u mě na návštěvě i mamka, ale ani ta mi nepomohla mě uklidnit. Bylo mi fakt zle.

Bylo mi sděleno, že je potřeba, abych podstoupila vyšetření srdce, jestli se náhodou ta otrava neuchytila na něm. A potom ještě biopsie. Nezbylo mi nic jiného, než souhlasit. Naštěstí byli ke mě tak hodní, že obě vyšetření naplánovali na čtvrtek při celkové narkóze. Po tom, co mě mamka viděla zhroucenou, se rozhodla, že pokud vyšetření dopadne dobře, tak mě vezme domů. A světe div se... Po té, co jsem byla smířená s tím, že půjdu domů, jsem přestala mít úplně teploty. No a pak ještě jeden zázrak. Ve středu mi mamka udělala obklady z tvarohu a otoky na nohou začali mizet. Ve čtvrtek jsem podstoupila plánované vyšetření, které dopadlo dobře a v pátek 5.října, po 83 dnech jsem dala nemocnici sbohem.

A jak jsem doma, mamka dává nadále tvarohové obklady a já už mám nohy skoro v pořádku. Bolesti jsou taky o dost menší. Jen jsem hrozně unavená. Nespavost v nemocnici se na mě podepsala. Navíc od té doby, co jsem doma, spím konečně vleže. Poslední skoro dva měsíce v nemocnici jsem nemohla ležet,  jen jsem seděla v nemocničním křesle, takže pro mě ležící poloha nebyla se začátku vůbec příjemná a dost bolela...Ale jedno je jisté. To, co v nemocnici nedokázali za 83 dní, se nám doma daří během jednoho víkendu. Vím, že rekonvalescence nebude rychlá, že to chce čas. Ale vím, že doma to snadno zvládnu.

Jinak celou dobu jste mi v nemocnici pomáhali tím, jak jste mi posílali pohledy, dopisy....
Děkuji Vám za ně!!! Hlavně díky nim jsem to tam zvládala tak dlouho!!! Doufám, že mi poštu, která ještě dojde do nemocnice, schovají. Říkala jsem jim to tam.

Pokud mě chcete i nadále podporovat, budu moc ráda a na konci článku Vám zanechám adresu domů. Neumíte si představit, jak moc jsem Vám všem vděčná za to, co jste pro mě udělali tím, že jste mi psali. Díky Vám jsem se nezbláznila!!! Díky, díky, díky!!!!

Děkuji mamce, rodině, přátelům a blízkým, všem co na mě mysleli a podporovali mě. A abych nezapomněla. Děkuji sestřičkám, které se o mě staraly. Hlavně těm sluníčkům a andílkům a těm, které mám moc ráda!!!
Však oni vědí, které to jsou ;) Pak děkuji všem svým ošetřujícím lékařům.

I nadále Vás budu informovat, co je u mě nového, jak se mám a tak....Stali jste se mojí součástí a jsem ráda, že Vás mám. Díky.

Adresa ke mně domů pro ty, kteří by mě chtěli i nadále podporovat:
Zdenka Minaříková, Habrmanova 306, Hradec Králové 500 02