Jednou z podmínek uzdravení je chuť uzdravit se

Další příspěvek od Zdenky:
Nemohu toho pro ni moc udělat. Pár pohledů nebo zveřejnění článku na blogu je jednou z možností.

Jednou z podmínek uzdravení je chuť uzdravit se
( Lucius Annaeus Seneca)

Včera jsem měla opět nemilé výročí. Bylo tomu už 70 dní, co ležím v nemocnici. Dny se tu táhnou a jeden je stejný jako druhý, jen se mění vyšetření a také lékaři, kteří se o mě starají. Svůj boj tady nevzdávám a snažím se nepropadat panice. Jen si občas říkám, jde to takto do nekonečna????

Našla jsem na internetu citát,který mě zaujal.
Podělím se o něj s Vámi. - John C.Maxwell:

Nemůžeme si vybrat,kolika let se dožijeme, ale můžeme si sami zvolit, kolik života našim létům dokážeme dát. Nemůžeme ovlivnit krásu naší tváře, ale můžeme ovlivnit její výraz. Nemáme kontrolu nad těžkými okamžiky života, ale můžeme si je ulehčit.Nemůžeme ovlivnit negativní atmosféru celého světa,ale můžeme ovlivnit atmosféru, která panuje v naší mysli. Často se snažíme ovlivňovat věci, se kterými nemůžeme nic dělat. Příliš málo se snažíme ovlivňovat to, co je v našich silách....naše postoje.      

Od čtvrtka je tu hospitalizovaná mamka. Nepřeji jí to, ale zároveň jsem ráda, že jí tu mám. Ta jistota, že kdykoliv budu chtít či potřebovat, tak stačí zavolat a maminka se objeví ve dveřích, je fajn.
Odpoledne,  tedy spíš navečer, spolu chodíme na chvilku ven. Nadýchat se čerstvého vzduchu. Ten nemocniční vzduch je totiž tak strašně suchý. Už léta pozoruji, jak si spousta pacientů stěžuje, že z toho vzduchu je pobolívá v krku, nebo že mají vysušenou pokožku,či jiné problémy.
Venku moc dlouho nejsme. Za prvé je tam pak už chladno a za druhé to tak dlouho nevydržím kvůli té bolesti. Ale aby se neřeklo, minule jsem si zavtipkovala a sestřičce jsem řekla, že jsem se už vrátit nechtěla, ale že se mi tak stýskalo, že jsem se tedy vrátila. Jak strašná to byla lež je Vám snad všem jasné. Kdyby to šlo, byla bych tryskem pryč odsud. Ale já vím, že se mi to podaří. A stále doufám, že to bude rychle. Nejradši bych, kdyby se stal zázrak a já mohla odejít domů společně s mamkou. Ta totiž doufám, že odejde příští týden, že jí tady nebudou držet déle.
Jo a abych nezapomněla, s teplotami to celkem jde. Ráno mám obvykle teplotu stejnou jako celý pobyt tady, ale navečer po společné vycházce s mamkou je to o chlup lepší. To stále říkám, že ty teploty mám kvůli psychice. Že jsem tu zavřená prostě už moc dlouho. No jenže vysvětlujte to doktorům, že? Ty za vším hledají nějakou tu infekci.

Přemýšlela jsem opět o sestřičkách tady. Jsou mezi nimi sluníčka a  andílci, kteří se na Vás stále usmívají a rozdávají kolem sebe radost a kteří by Vám splnili co na očích vidí. Ale jsou tu i sestry, od kterých cítíte takový chlad, že se raději ani na nic neptáte a problémy s nimi řešíte jen pokud už jsou opravdu akutní. A přiznám se, jsou tu i sestry, které mi nahánějí strach. A před každou novou směnou se třesu, aby nepřišly do práce a nebo aby se o mě nestaraly. A pak  tu je ještě kategorie sester, na které se vyloženě těším, protože s nimi vím, že není důvod se nějak strachovat. Prostě vyzařují pocit absolutního klidu a bezpečí. Nikdo po mně ale po přečtení tohoto článku nesmí chtít, abych jmenovala. Nikdy to neřeknu a navíc, třeba je to jen můj osobní pocit.

Včera jsem někomu něco darovala a úplně mě překvapila reakce, měla totiž radost. Tedy aspoň to tak vypadalo. A já pak přemýšlela, jaké je to krásné udělat někomu radost. Člověk má radost, když něco dostane. Já  třeba když nakupuji dárky, tak si představuji, jakou radost z nich ti dotyční budou asi mít. A ještě víc mě potom těší, když ta radost z dárku opravdu přijde.

To mi tak připomíná, že než se nadějeme, už zase budou vánoce co? To to letí.. O léto jsem přišla kvůli pobytu tady, o babí léto taky zatím přicházím. Doufám jen, že nepřijdu o většinu podzimu, protože vlézt ze začátku léta rovnou do zimy bych asi nepřežila. Tak jo, přežila, ale asi by to ve mně nevzbuzovalo zrovna dobré pocity. Už kdysi, je to cca 6let zpátky, jsem ležela od začátku srpna do půlky října v nemocnici a pak, když mě pustili, jsem pociťovala zvláštní smutek a splín. Myslím že to bylo z toho přechodu, kdy jsem byla z plného léta hozena do sychravého podzimu.

Za poslední dny mi ani nepřijde, že by se u mě něco změnilo. Mám stále bolesti, v léčbě jsme se taky nějak nepohnuli. Mám dny, kdy je to horší a nejsem schopná ničeho a pak ty lepší, kdy cítím sílu na boj s nemocí....
Hlavně jak jsem psala, neztrácím naději. Po 71 dnech tady se vlastně kolikrát sama sobě divím, že ještě ve mě krapet naděje zbyl. Za ty dny jsem spadla na své dno hned několikrát. Naštěstí se mi vždy podařilo se od něj odrazit.Někdy to dno bylo hluboké více a někdy méně.

Benjamin Barber prohlásil: Neúspěch nás učí , že porážka se dá přežít. Neúspěch není ostuda. Ostuda je bát se vstát a zkusit to znovu. A Zig Ziglar zase pronesl, že Člověk není poražen, je-li sražen k zemi. Poražený bude jen, když na té zemi zůstane.
A tak tedy při každém mém neúspěchu bojovat s nemocí zase vstávám ze země a bojuji dál. Je tomu sice 71 dní, co jsem tady, ale i kdybych tu měla být kdoví jak dlouho, vždy se budu snažit vstávat. Vždyť pokaždé je přeci důvod vstát, ne?

Pohledy od Vás stále chodí. Někdy je jich méně, jindy více. Ale chodí a to je důležité. Vnáší mi to do života štěstí a úsměv. Pomáhá mi to překonat to těžké období tady a dodává mi to energii. Jen doufám, že dokud budu tady, tak že nenastane den, kdy nepřijde nic. Jasně, nic by se nestalo, neumřela bych. Ale bylo by mi smutno,  to se přiznávám.
Tak moc jsem si na poštu od Vás zvykla, že si tu bez ní neumím představit všední den. Není to ode mě hloupé??? Asi ano a nic s tím nenadělám. Ale chci Vám za poštu od Vás moc poděkovat!!!

Už mi napsalo hodně moc lidí. A mezi nimi byli lidé, kteří psali, že je můj příběh inspiruje, pomáhá překonat strasti života a uvědomit si co je v životě důležité. I kdybych tím co píšu, pomohla jen jednomu člověku, budu psát dál. Já jsem ráda, že se mám komu svěřit a pokud je to někomu přínosem co tu píšu, jsem jedině ráda. Vždy jsem se snažila pomáhat druhým a tak teď, když to jinak nejde,  mě aspoň uspokojuje, že to jde díky mému psaní.
Píšete mi o vašich problémech a nakonec se přiznáváte, že jste si po přečtení mého příběhu uvědomili, že Vaše problémy jsou vlastně malichernost. Na to Vám odepíši.
Lidé dobří - Život je krátký,tak běžte a žijte!!!! Vždyť i Jakub Hladík napsal:  Život je jak omalovánky. Je jen na člověku, jaké použije barvy. 
Tak se nebojte začít používat ty pozitivní. Uvidíte, že život se Vám pak bude zdát lepší...

PS:Pro toho, kdo by mi chtěl ještě poslat pohled přikládám adresu. Moc mi tím pomáháte, takže ještě jednou díky.
Adresa sem do nemocnice je Fakultní nemocnice,budova č.10 - oddělení E , Sokolská 581, Hradec Králové 500 05. A připsat tam že je to pro mě, tedy Zdenka Minaříková.
Děkuji.