pondělí 22. října 2012

Člověk píše to, co cítí, a ne to, co od něj druzí chtějí


Zdenka si přála vložit její článek na můj blog. Budiž jí její přání splněno:

Matti Kurjensaari: Uspořádej si své myšlenky, a poznáš, že žádné nemáš. Tento článek by se mohl jmenovat co týden dal a vzal. Ale nejmenuje se tak, protože mě týden jenom dal. A dal mi jen samé krásné věci.

V pondělí jsem tak jako většinu dní po mém příchodu z nemocnice odpočívala. Navíc mě bolelo moje sedmadvacetileté tělo. Jen odpoledne přišla na návštěvu kamarádka, tak jsem vylezla z pelechu, který mám udělaný v obýváku přes den, abych nebyla sama ve svém pokoji. Večer jsem dočetla knížku, tak jsem si vybírala jakou si přečtu teď. Vybrala jsem si knihu Devátý dotek, kterou jsem od jedné z Vás. A začetla jsem se tak moc, že čtu i na toaletě. Děkuji moc za tu knihu!

V úterý jsem byla u svého praktického doktora. Když jsem k němu přišla, sestřička mi řekla, že mám přijít po obědě, protože pan doktor musel nečekaně odejít. A tak jsem se zastavila v obchodě zeleniny a ovoce. Jak já tuhle prodejnu miluji. Jen škoda že rajčata už nejsou nic moc, prostě zase to začíná být rajče bez chuti rajčat. Ale i tak je toho ještě dost na výběr. Jablka, hrušky, saláty, okurky, hroznové víno, blumy, švestky,....Nakoupila jsem si toho spousty, málem jsem to ani neunesla. Donesla jsem nákup domů, najedla se a zase jsem běžela zpátky k doktorovi, kde vše dopadlo dle očekávání, tedy dobře. Po té jsem se stavila v lékárně a pak zase honem domů, kde se po zbytek dne nic neudálo.

Ve středu ráno mě vzbudil telefon. Volala paní s deníku Blesk, jestli by nemohla ve čtvrtek přijet udělat reportáž. Měla strach, protože Blesk je hrozný bulvár, ale po ujištění, že článek bude výhradně o pohledech, jsem souhlasila. Odpoledne se tu stavovala bývalá švagrová na návštěvě, jinak nic. Snad jen,  že jsem se byla projít po okolí. Bylo nádherné počasí a byl by hřích být zavřená doma. Po procházce jsem si sedla na zahradu a vystavila svou tvář slunci. A vzpomínala jsem na dětství, na to, kolik jsem s bráškama tropila rošťáren. Bylo mi moc hezky a je mi líto, že jsem přišla v nemocnici o slunce a koupání. O prázdniny se synovci a neteřemi. Prostě o skvělé léto plné zážitků. Po příchodu domů jsem si na chvíli zdřímla. Po probuzení jsem na Facebooku u pána, od kterého máme naší psí slečnu Terrynku, objevila inzerát na sedmiměsíční fenečku Yorkšíra Biewera malého vzrůstu. Byla nádherná. A tak jsme dali doma hlavy dohromady a na inzerát jsme odpověděli. S pánem jsme se domluvili, že si pro ní v pátek přijedem. Potom už jsme jen vymýšleli jméno. A dohodli jsme se na Nellynku. Pak už se nic nedělo, jen jsem se nemohla dočkat pátku.


Ve čtvrtek jsem vstávala o něco dřív než jindy, aby jsem si trochu poklidila, než příjde ta paní z Blesku. Do telefonu jsme se domluvili, že příjde v deset hodin. A byla přesná. Nejprve si nafotila několik co potřebovala a potom mě vyzpovídala. Byla tu nějak přes hodinu. Odpoledne jsem si byla zase na chvíli sednout na zahradě a pak jsem šla k sousedce pohlídat jí na chvíli kluky a na drby. Když jsem se vrátila domů, tak jsem už jen poléhavala, koukala na televizi a projížděla co je nového na internetu. To je tak všechno, co bych mohla o čtvrtku napsat.

V pátek dopoledne jsem si zase došla nakoupit ovoce a zeleninu před víkendem, kdy je tam zavřeno a pak už jsem jen čekala, až pro mě po obědě přijede kamarádka a odveze mě pro Nellynku. A protože se pán přestěhoval, vytiskla jsem mapku trasy. No řeknu Vám, byla to jak detektivka trefit k tomu pánovi. Jeli jsme po trase, kde to byla samá malá vesnička a značení fakt nic moc. Ale trefili jsme to a pána našli. S pánem jsem si "pokecala", ukázal mi svojí psí smečku, kterou měl opravdu vzorně čistou a načesanou. Pejsci vypadali opravdu moc spokojeně a mě bylo zase hned jasné, proč jsme si vybrali zrovna jeho pejsky. Jeho pejsci mají vlastní pokojíčky, vlastní koupelnu a dokonce i vlastní kuchyň!!! Mají se tam opravdu moc hezky. Pak už jsme si vezli náš nový přírůstek domů. Cesta zpátky už byla hračka. Doma jsme všichni čekali reakci naší Terrynky. A ta dle očekávání byla Nellynkou zaskočená a utíkala před ní. Chce to prostě čas, aby si na sebe zvykli. Celý večer jsme se radovali z našich holek a pozorovali jsme, jak se k sobě chovají.


V sobotu ráno mi psala paní z Blesku, že vyšel ten článek o mě-Vás. Tak jsem rozeslala smsky rodině a známým, napsala to na FB. Po obědě jsem došla do obchoďáku pro ty noviny a nakoupit. Cestou i v obchodním centru jsem potkávala známé, ale i cizí lidi, kteří mě viděli v televizi, četli o mě na internetu a nebo čtou můj blog nebo FB. 
Bylo to zvláštní setkání. Nikdy mě nenapadlo, že mě budou lidi poznávat díky tomu co píšu. A lhala bych, kdybych řekla, že mi to bylo nepříjemné. Ono to totiž bylo milé i příjemné zároveň. Jinak v sobotu se zhoršilo počasí a mě se zhoršili bolesti. Ale musím to vydržet. Největší terapií jsou teď pro mě naše psí slečny, je to taková Canisterapie. Je krásné pozorovat, jak si na sebe zvykají. Naštěstí už slavíme úspěchy a holky si pomalinku k sobě nacházejí cestu. Když ležím v obýváku na svém spacím pytli plněným kuličkami, tak mě na jedné ruce spí Terrynka a na druhé Nellynka. Je to opravdu moc fajn. Naše rodina má teď prostě o zábavu postaráno.




Co se týče mého zotavování. Stále jsem hodně unavená. Bolesti jsou kolísavého charakteru. Někdy to je lepší, někdy horší. Nohy mi stále ještě natékají, když neležím. A stále mám problémy s prokrvováním těch nohou.Ale bojuji dál a nevzdávám se. Georg Christoph Lichtenberg prohlásil: Člověk tak mocně naříká při každé bolesti, a tak málo se raduje, když žádnou nemá. Ale v mém případě to není pravda.
 Já se raduji z každého dne, kdy se dají moje bolesti snést. Někde jsem napsala, že doufám jestli je moje psaní k něčemu a přišlo mi spoustu odpovědí tak jako je tahle: Ovšem že má Tvoje psaní smysl, hodně pomáhá nám všem, včetně a možná nejvíc ostatním nemocným. Což mi připomíná citát od Johanna Wolfganga Geothe - Bolest druhých nám pomáhá nést naši vlastní. Za všechny Vaše vzkazy, které mě podporují v dalším psaní děkuji. Tak jako za pohlednice, dopisy a jiné věci...Děkuji!!!!


Jinak pro ty,kteří by mi ještě chtěli poslat nějaké to psaní či pohlednici, za což bych Vám byla moc vděčná, zanechávám opět svou adresu ke mě domů: Zdenka Minaříková, Habrmanova 306, Hradec Králové 500 02

14 komentářů:

  1. Ahoj Zdeni, knížku Devátý dotek mám nějaký čas doma, ale ČAS...ten mi chybí. Psí slečny jsou náádherné. Jsem ráda, že je Ti líp.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem knížku dostala ještě i s dalšími od jedné mé čtenářky ještě když jsem byla v nemocnici.Ale tam opravdu nebyla nálada na čtení.Takže čtu až teď.Knížka je opravdu úžasná a stojí za přečtení.Zkus si aspoň malou chvilku najít.Stačí pět minut,protože kniha má malé kapitoly,protože je to vlastně deník.Opravdu Ti ji doporučuji ;)

      Naše psí slečny,to je prostě to nej co nás mohlo potkat.Obě mají jen jedno kilo,tedy Nellynka má myslíme míň,musíme ji ještě zvážit.Jsou to takoví živí plyšáci.Už abys přijela,aby jsi taky od nich mohla načerpat tu energii.Fakt úplná Canisterapie.

      Mám Tě moc ráda,tak jako Tvoje děti.A děkuji za vkládání mojich článků!DÍKY!Tvoje Zdenka

      Vymazat
    2. Zdeni, nechtělo by to už vlastní blog? ;)

      Vymazat
    3. Já už vlastní blog mám,sem to nechávám vkládat pro lidi,kteří o mě čtou celou dobu tady u Amálky a posílají/li mi pohledy...

      Vymazat
  2. Zdeni - přeju at brzy poznáš, jaké je to mít se líp -co se zdraví týče.je fakt, že si člověk uvědomí, co je v životě nejdůležitější.a ty s tím bojuješ odmala.

    OdpovědětVymazat
  3. Ahoj,jsem ráda že je Zdeničce lépe...to pořekadlo je pravdivé..a psí slečny jsou nádherné:-)Přejeme ať je Zdeničce lépe a lépe..je to statečná holčina a navíc stejně stará jako já...:-)

    OdpovědětVymazat
  4. Ten dopis od dítěte byl roztomilej. :)

    OdpovědětVymazat
  5. To jsem moc ráda, že se zdravotní stav Zdeničky zlepšuje. Kolegyně mi říkala, že viděla reportáž v televizi, zda vím, že je Zdenka doma....bohužel televizi moc nesleduji a tak jsem zprávy "propásla".

    OdpovědětVymazat
  6. Líbí se mi, že Zdeňka i nadále komunikuje s tou svou nově získanou bandou, i když už je doma:) Že se najednou prostě nevypařila:)

    OdpovědětVymazat
  7. Já tu knížku chciiiiiii! Mohla bys ji vzít s sebou, až někdy dorazíš, pěkně proooooosiiiiiim:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To asi patří Amálce,že?Jinak ta knížka je fakt skvělá!Je to deník ženský,která přišla o manžela a zůstala sama se čtyřmi dětmi,kdy jedno z dětí má svalovou atrofii,a ještě se stará o ovečky,které chovají atd.Opravdu moc zajímavá kniha!Doporučuji! ;)

      Jinak mi přišlo právě spoustu reakcí,kdy mě lidi prosili,abych psala dál,aby věděli co se mnou je dál atd. Mám svůj blog na Slovenských stránkách,vkládám svoje články i na Facebook,ale vždy poprosím i vílu Amálku,aby vložila článek i sem,protože mě podporovalo spoustu lidí i tady odsud,takže mám pocit,že i tady dlužím pokračování mého příběhu.Děkuji a měj se hezky.Zdenka

      Vymazat
  8. Zdeničko, moc Tě zdravím a mám velikou radost z Tvébo uzdravování!!! Pohlaď za mne pejsánky a vyřiď jim dík, že Ti v tom uzdravování pomáhají! Jarmila

    OdpovědětVymazat
  9. Člověk mnohdy opravdu neví, jak dobře se vlastně vůbec má. Každý má něco - já si zase stěžuji na koleno - ale choroby tohoto typu, s tím už je opravdu asi nutné hodně bojovat. Oproti tomu jsou mé problémy s kolenem naprosto nic. Člověk by si měl skutečně vážit svého zdraví, i když podle něho není úplně "OK". Na jednu stranu je mi Zdenky líto, ale jestli jí skutečně pomáhají ty pohledy a radost z nich, stejně tak z psaní, tak si to také zaslouží obdiv.
    Člověk si prostě málokdy uvědomí, jaké štěstí vlastně má, dokud se mu něco nestane nebo nevidí takovéto lidi, kteří s nějakou chorobou musí zápasit.
    Do téhle doby jsem nevěděla, co je ta Crohnova choroba, ale teď jsem si to našla a opravdu lituji těch nemocných. To jsou vážně věci na tomto světě...
    Přeji, Zdence, aby se to pokud možno zlepšovalo dál a aby jí její boj jen posiloval. A taky přeji mnoho radosti. Je vidět, že i ta má svou moc!

    OdpovědětVymazat

Prosím, nepište mi nechutné, vulgární a urážlivé komentáře, já vám je také nepíšu.
Byla bych vám vděčná, kdybyste se podepsali, občas nemám chuť zveřejňovat anonymy.

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...