I přes bolest umět vstát, i přes bolest bojovat...

Zdenka píše:

Český básník Petr Cincibuch jednou pronesl: „Bolest jediná odolává závisti. Není tedy z tohoto světa.“

 A protože „Není smrtelníka, jehož by se nedotkla bolest a nemoc.“  (Marcus Tullius Cicero), tak každý ví, že není co závidět. Je neděle ráno a do služby za chvíli přijdou sestřičky na denní směnu, moji andělé strážní, kteří se mnou včera prožívali perný den. A já se rozhodla Vám napsat, jakým utrpením pro mě byla sobota. 
Trpěla jsem, plakala, zažívala velká trápení. Ale zaplať pánbůh, že jsou tento víkend ve službě zrovna tyto dvě sestřičky. Doufám, že dnešní den bude o dost lepší. Jedno mám ale jisté. A to je to, že se o mě bude starat anděl…. 

Z pátka na sobotu jsem opět nezamhouřila oko. Tak jako většinu nocí tady. Obvykle usnu až totálním vyčerpáním a nebo díky tomu, že jsem „oblbnutá“ léky. Ráno se cítím vyčerpaně a po předešlém dni, kdy jsem měla moje bolavé nohy stažené do nějakých speciálních obinadel mám vcelku dost velké bolesti. Snažím se dobelhat do koupelny, abych provedla ranní hygienu, kde se totálně vyčerpám a přecením své síly. A tak zvoním na sestřičky. Na ty moje strážný anděly.
Mezi tím, než příjdou, mi sanitářky donesou snídani. 

Plná bolesti nemám na jídlo ani pomyšlení, takže se snídaně ani nedotknu. Při příchodu sestry už je mi zle od bolesti a dostávám léky na bolest do toho epidurálu, co mám zavedený a který bohužel nemá skoro žádný efekt. Čekáme ale opět, jestli to náhodou nezabere asi 3 hodiny. 

V tu dobu se snažím odpočívat se zavřenýma očima, s přáním usnout, abych necítila tolik tu bolest. Jak se dalo očekávat, nezapůsobilo to, neusnula jsem. A tak nakonec dostávám takový koktejl analgetik. Do toho mi tu v dávkovači proudí do krve ještě 24hodin denně Morfin.

Jupí,konečně se mi trochu uleví. Ne moc, ale úleva tam je. A já jsem naprosto vyčerpaná . Celé dopoledne se snažím usnout, je mi slabo vyčerpáním a přesto nemůžu usnout. Sestřička, můj anděl, mi opatrně namasíruje záda, namaže nohy a pak mě tu milým slovem a pohlazením utěšuje. Je úžasná!!! Jen co odejde, je oběd. A tak se snažím do sebe dostat alespoň maso a kompot. Ale na hlad neumřu, mám sondu s umělou výživou. Po obědě se snažím opět bezúspěšně spát.

Ale příjde návštěva. Stihnu jí ukázat pohlednice od Vás, trochu popovídat. Už v tu chvíli se mi opět začínají zvyšovat  bolesti. A najednou příjde lékař s tím, že mi musí vytáhnout kanylu, což je hadička v žíle, kudy mi podávají infuse. Že prý podle stěru z kůže je u ní nějaká infekce a hrozilo by zanesení do těla a mohla bych dostat zase otravu krve, tak jako už jednou tady. 

V tu chvíli propadnu záchvatu totálního zoufalství, beznaděje, smutku a strachu. Někdy prostě nejde být silná a pozitivně naladěná. Návštěvu posílám pryč. Nechci aby mě tak viděla. Nejradši bych se pořádně někde vykřičela, ale tady to nejde. Začnu plakat. Cítím jako by mi někdo seděl na hrudi. Panika mě pohlcuje. Už to tu prostě sama nezvládám a tak zvoním na sestřičky. Po domluvě s doktorem dostávám tabletku na uklidnění. Sestřička mě tu utěšuje, hladí po tváři, po vlasech a nakonec mě obejme. Jak mi tohle pomohlo…

I teď, když to tu píšu,mám v očích slzy. Ona je tak skvělá. Podržela mě v těžké chvíli a já si jí nesmírně vážím. Snaží se mě uklidnit a přesvědčit k spánku. Jenže v tuto chvíli se spát bojím a zároveň bolest se neustále zvětšuje. Mám léky na bolest do epidurálu a dostávám opiátovou náplast, které ovšem trvá, než zabere. Tím že nemám vstup do žíly, tak nedostávám ten Morfin a ani ty analgetika mi nemají kudy téct.

Je cca. 15hod. a já si nepřeju nic jiného, než usnout a zbavit se bolesti. Ani nejsem schopná mluvit po telefonu s mamkou. Ta bolest je už tak silná, že se mi těžko mluví a navíc slyším v hlase mamky, jak moc je jí těžko z toho, že mi nemůže pomoct. Je to prostě milující maminka. A milující maminky strašně trpí se svými dětmi. 

Zhruba po 16.hodině chodí sestřičky s odpoledními léky. A tak se tu „svíjím“ v bolestech a několikrát ztrácím vědomí, jak je ta bolest velká. Jsou to jen chvilkové stavy. Nikdo tu není a tak to ani nehlásím, protože si říkám, že s tím stejně nic neudělají, když je to těmi bolestmi a že nemám svědka, takže aby si ještě nemysleli, že si vymýšlím. Ale to je jedno…

Když sestra konečně dorazí, tak se přiznám, nejraději už bych nebyla. Jak jsem už v jednom z článků psala. Nechci umřít, mám život ráda. Chci se jen zbavit bolesti co nejrychleji a jediný možný způsob je smrt. Ale za prvé se mám ráda, za druhé jsem srab, takže bych to neudělala.

Bála bych se, že při mé časté smůle by se mi to nepovedlo a akorát bych trpěla v bolestech. No a za třetí nemůžu kvůli lidem co mě mají rádi (rodina,přátelé,atd.). Po domluvě s doktorem mi donese další mimořádnou injekci do epidurálu. Jako vždy to ale proběhne bez efektu. Sestřička mě opět namasíruje záda, namaže nohy a zase mě konejší. Nechci se nijak rouhat, jak to říkají věřící, ale díky Bohu za tuhle sestřičku a za to že mi jí přivedl ke mně.

Mám už opravdu nesnesitelné bolesti.  Lékaře napadne zavolat na ARO, kde vědí jak se dají dávkovat léky na bolest do toho epidurálu, protože tady na tomhle oddělení s tím nemají žádné zkušenosti. Na ARO slouží nějaká doktorka, která je tak hodná, že se spojí s mojí lékařkou přes bolest. Je slíbeno, že ta doktorka příjde sem, aby nám řekla co a jak. Jenže příjde až po osmé hodině.
Mezi tím jsem tu opravdu umírala bolestí. Opět jsem několikrát přestala vnímat svět. Ani si nepřejte zažít, co jsem tu prožívala za emoce a jak velké bolesti jsem měla. Myslela jsem, že zešílím.
Chtěla jsem umřít. V tu chvíli mi bylo jedno, jak moc by tím trpěli moji blízcí. Ještě teď, když si jen vzpomenu, jak ta bolest byla strašně intenzivní, tak se mi chce zvracet a brečet. Paní doktorka nám pak řekla, že ta náplast začíná účinkovat až po 2-3 dnech. To jsme mohli čekat jak dlouho jsme chtěli, kdy už to zabere. Naordinavala mi nějaký koktejl do epidurálu, napíchla mi hadičku do žily na ruce (flexila), kam mi opět vrátila ten Morfin a kam mi můžou dávat zase ty analgetický infuse. Samozřejmě. Měla jsem tu bolest tak rozjetou, že jsem hned jednu infusi na bolest dostala. A pak jsem ještě dostala ve 23.hodin tu směs do epidurálu. A já konečně ucítila úlevu. Konečně se bolesti zmírnily natolik, že jsem mohla zavolat mamce, která už měla hrozný strach.

Jak vidíte, nejsem pořád naladěná na pozitivní myšlení. Nejsem žádný nadčlověk. Jsem stejná jako všichni. Nemám pocit, že bych byla silnější než někdo z Vás. Jen prostě dělám co můžu. Prostě bojuji. A díky podpoře rodiny, přátel, Vás všech a díky pisatelům pohlednic a dopisů to jakž takž zvládám. Totiž podpora všech zmíňovaných mi dává tu sílu abych bojovala. A tak Vám všem patří opět moje velké díky.