Čekám až někdo přijde, otevře dveře a řekne, že je konec mého trápení

Píšete mi otázku, jak se má moje kamarádka Zdenka, tak přikládám další její "povídání":

A už nás zase čeká víkend. Dva dny, kdy si většina z nás odpočine po pracovních dnech....

Nedávno jsem psala, jak víkend v nemocnici nesnáším. Vlastně nemám ráda žádný den prožitý v nemocnici. Ale nenadělám s tím nic, když to prostě musí být. Ale aspoň na jednu věc se můžu tento víkend těšit. Budou sloužit sestřičky, které mám moc ráda. Tím se ovšem nechci nijak dotknout ostatních sester a personálu. Všichni se tu ke mně snaží chovat mile a vstřícně, ale tyhle dvě sestřičky jsou prostě  moji strážní andělé  tady v nemocnici....

Za poslední týden se u mě moc nezměnilo. Jen mám ten epidurální katetr, který ovšem nefunguje tak jak jsme si všichni přáli a zvětšily se mi otoky. S léčbou se zatím nic kupředu nepohnulo a ještě jsem si ukopnula palec. Stále dostávám silné léky na bolest. No opravdu skoro žádná změna.

Ale já věřím,že se to nakonec zlomí a pak to bude vše rychle v pořádku.

VĚŘÍM. Znáte přeci motto, že víra hory přenáší? Prostě se snažím myslet pozitivně. Ono pozitivní myšlení neznamená přehlížet  potíže. Jde o to, naučit se vybírat z možností raději tu pozitivní. A tak stále hledám...

Popravdě? Čím jsem tu déle, tak se hůř a hůř hledá, ale naštěstí to ještě jde. No jde.... Jde.Ale obvykle jen přes den. K večeru a v noci jsem na tom zle. Oddělení utichne a nesou se jím různé děsivé zvuky. A najednou v tom klidu mívám pocit, že to tu na mě vše začíná padat. V tu chvíli jde pozitivní myšlení stranou a na povrch vylézají negace. V tu chvíli vidím vše černě a propadám smutkům, panice, strachu a osamění. V tu chvíli teskním, o co vše jsem za pobyt tu přišla a o co ještě přijdu, protože vím, že tu ještě asi dlouho budu. Ale jak říkám, tyto negace mám jen večer a v noci.

Naštěstí s novým dnem přichází i naděje. A naděje je přeci semínko, které klíčí v našich srdcích. Ze začátku je malé, nepatrné, ale časem roste, sílí a pomáhá nám přežít....

Mě pomáhá k přežití to tu pošta od Vás. Opakuji se, já vím. Ale je to tak. A jak už jsem několikrát psala, nevím jak Vám mám poděkovat.

Sice už jich chodí stále méně a méně, ale chodí. A neumím si asi ani představit, že jednou nepřijde žádný. Jsem jako malé dítě, které se těší na cukrovinku. Tak moc se těším každý den na poštu od Vás.

A řeknu Vám, že pak o víkendu, kdy pošta nechodí, jsem taková nesvá. Ale neustále si všechny pohledy prohlížím a čtu stále dokola. Někdy si musím slova domýšlet. To když je to psané písmem lékařů, jak já říkám. To se pak směji sama sobě, protože některá slova domyslím špatně a pak to nedává třeba smysl. Je to úžasné. Možná si někdo ani neumí představit, jak moc mi posláním pohledu - dopisu pomáhá. Kolikrát mám pocit, že mě odsud přeloží na psychiatrii, protože se tu z té samoty zblázním. Ale přijde pošta a v pokoji je přelidněno Vámi, co jste zrovna napsali. Představuji si totiž Vás všechny, jak dopis píšete. V mysli mám stále to, že musím bojovat a nevzdávat se. Protože na mě myslí tolik lidí!!!

Jinak mám vlastně jednu novinku.Bohužel ne pozitivní.Ve čtvrtek nastupuje moje maminka taky do nemocnice.....To neustálé chození za mnou a k tomu stres díky mě,k tomu to počasí...A protože je moje mamka taky dost nemocná,tak se to na ní prostě podepsalo.Je mi to moc líto.Tak moc se snaží  překonávat se kvůli mě.A protože jí mám moc ráda,domluvila jsem jí aby jí tu pomohli.Tak jedno pozitivum to má.Nebude muset za mnou chodit na návštěvy z domova,ale ze stejného oddělení.Doufám,že tu bude jen krátce a že jí zase bude líp.Mamka trpí když trpím já a věřte, že jako bolest rodičů nad utrpením dětí, trpíme i my děti ( i když už teď dítě nejsem ), když vidíme, že kvůli nám trpí rodiče.

Nevím kdy se dostanu domů, záleží na tom, kdy se začne můj zdravotní stav zlepšovat.

Spousta (tedy většina) lidí mi neustále klade otázku, kdy už půjdu domů. Odpovím jim, ale ve skutečnosti se mi v tu chvíli chce brečet, protože to nevím a protože na tuhle otázku odpovídám dnes a denně a je mi smutno z toho, že na to ve skutečnosti nedokážu odpovědět.

To je jako každý telefonát začíná slovy: "Tak co, jak je?" Jak by asi mělo být? Kdyby mi bylo dobře, nejsem v nemocnici. Já vím, že to je obvykle prostě otázka pokládaná jako slušnost. Ale po 62 dnech neustále stejných otázek mě to už nebaví a vyčerpává mě to. Je to potom jako bych prožívala neustálé Déja Vu....

Přemýšlím, co bych napsala na závěr. Tak zde dám to, co jsem našla na internetu:

Nejsem žádná princezna z nádherného hradu. Nejsem žádná panička, co má nahoře nos i bradu. Nejsem panenka z porcelánu ani ze sádry. Nejsem drsňačka se slovníkem dřevorubce. 

Jsem obyčejná holka, co za svým cílem kráčí. Nemusím mít každý výstřelek módy ani nynější kýče, co se módy týče. Nemám mnoho věcí, po kterých mé srdce křičí, nemusím být ani každý rok v zahraničí. Nemám mozek génia ani před domem Ferrari. I bez těchto věcí a s prohrami v životě mám stále úsměv na tváři. 

Mám oči, které vidí vše kolem mě, mám ústa, které říkají "pochop mě". Mám uši, které všechno dobré i zlé slyší, ale pořád mám ústa, která se přesto všechno usmějí.

 PS: A jako vždy na konci. Pro ty z Vás, kdo by mi chtěl ještě poslat pohled přikládám adresu.

Moc mi tím pomáháte, takže ještě jednou díky.

Adresa sem do nemocnice je Fakultní nemocnice, budova č.10 - oddělení E , Sokolská 581, Hradec Králové 500 05. A připsat tam, že je to pro mě, tedy Zdenka Minaříková.