6. 9. 2017
Ve středu 6. září nám zavřeli ulici, kterou od domu vyjíždíme směr škola.
Jenda to nezvládal.
Ráno ještě jakž takž (v tisícině vteřiny musíte vymyslet náhradní alternativu, kudy se dostat do školy, i když jako neostravák s tím máte velké potíže), odpoledne tragédie nejvyšší.
Mlátil hlavou do skla, tloukl pěstí do sedačky a opakoval: "Nemá domů, nemá domů.. NACE, pán zlej..."
Byla objížďka a místo, aby se číslo na navigaci snižovalo, tak zase rostlo.... Jenda šel do afektu a nikde se nedalo odbočit...
Nakonec se mi to povedlo. Tiše jsem doufala, že tudy už to půjde...
Ale co čert nechtěl. Pán přede mnou asi zazmatkoval a vjel na koleje... A když před sebou uviděl tramvaj, zazmatkoval podruhé a projel kuželovými zátarasy doprava...chtěl se zařadit na silnici. Už si nevšiml, že jedu já....
Narazil do mých dveří a poškrábal mi auto po celé levé straně. Jenda nepříčetný a já jsem musela vylézt z auta.
Odstavila jsem auto na stranu, popadla jsem starou obálku a šla si napsat na pána telefonní číslo a SPZ-ku auta. Pán se omlouval, že mě neviděl...
Jenda ječel a mlátil rukou do sedadla před sebou. (Už měl být dávno doma a nezvládal to.)
Omluvila jsem se, že mám v autě autistu a musím jet.... že si pak zavoláme...
Cestou od auta do bytu Jenda zahodil lahvičku na pití, chtěl mlátit aktovkou kam se dalo a s bídou se doplazil domů.
Zalezl do postele a hystericky plakal.
Jiná trasa ze školy, zpoždění, nehoda.... pán mluvící se mnou... pro Jeníčka velké TRAUMA.
Doma nebyl ničím utišitelný.
Odmítal pohádky, iPad, šmouly, jídlo, pití...
Nakonec asi po hodinovém pláči snědl kousek nanukového dortu a vyčerpáním usnul.
Druhý den nechtěl nastoupit do auta a pořád opakoval:
"NACE AUTO BUM, NACE AUTO BUM, NACE!!"
