Nejhorší matka pod sluncem?

Včerejší den byl náročný.
A který nebyl?

Poslední dny, týdny, (měsíce, roky)... můj život nabral nějaké šílené tempo a ne ane se zastavit.

Celé dny běhám okolo kolotoče - praní, vaření, žehlení, vytírání, věšení prádla, nákupy, úkoly s Jendou...to tak nějak zvládám.
Občas si dovolím odběhnout na záchod a Jenda na mě ječí ve dveřích, ať dělám, ať tam nesedím dlouho, ať čůrám rychle, že nesmím kakat, že jsem zlá, hnusná, trapná, nechutná apod. A to se opakuje i tehdy, když běžím rychle nacpat prádlo do pračky nebo si dovolím dát vařit oběd.

Jo, naučila jsem dítě na nočník. Dítě je téměř bez plen (pleny má jen na cestování v autě a do školky), ale má to i druhou stranu mince. JENDA odmítá slipy a trenýrky a stokrát za den na mě (nebo na holky) vystrčí zadek nebo i něco jiného.
Šárka vidíc podobný výjev dostává hysterický záchvat, Jenda pak chytá hysterák z ní a já z nich obou.

Jenda si snad tisíckrát za den strčí ruce do kalhot nebo si tepláky stáhne až ke kolenům, marné je vysvětlování, že se to nedělá, marné odvádění pozornosti, marné nereagování... a holky jsou na TOHLE obzvlášť alergické. (Asi mu koupím kšandy. Ale on je chytrej, brzy by pochopil, jak z toho..)

A čím víc holky reagují, tím víc to Jenda dělá. Začarovaný kruh a čím dál nechutnější scény.

Když si dnes Jenda sundal tepláky a začal si hrát s pindíkem, tak jsem mu klidným hlasem řekla, že se to nedělá a šla jsem pryč. ..žádné scény, ale také žádné divadlo. A než jsem udělala pár kroků, Jenda na to nevinně: "Já jenom hlaju na kytalu"... otočila jsem se a v šoku jsem na něj zírala.
Být to jiná situace, tak dostanu záchvat smíchu, ale potřebovala jsem zachovat jisté dekorum.
Ale v tom jeho pohybu rukou byla opravdu vidět hra na kytaru... (a nesmějte se)

Dokud mám doma jednoho autistu, beru to jako RELAXACI :-P
Havaj, leháro....

A pak přijde ze školy dítě a začne si stěžovat, jak jsou všichni hnusní a nechutní, jak nenávidí učitele, protože jí chtějí dát horší známku na vysvědčení, než si ona představuje...
Marné vysvětlování, že se o učitelích takto nemluví.
A korunu tomu nasadím já, když ji požádám o žákovskou knížku, omrknu známky v každém sloupečku a suše (ale opatrně.... Vlastně co je "opatrně"? U mých autistů je všechno jako když píchne do vosího hnízda...) oznámím, že "za nás" by jinou známku nedostala.
...že já být na místě učitelky, tak jí taky lepší známku nedám...že ten průměr je tak akorát...
Jsem pro upřímnost. A ač chci nebo ne, podle známek i podle toho, jak znám svou dceru, tak jsem na straně učitelky.

Konec. Jsem ta nejhorší matka pod sluncem. Kolo by si o mě nikdo neopřel.
A přesto ji utěšuju, že to nevadí, že na tom až tak nezáleží, že školu vybereme až podle vysvědčení a podle průměru, ať to neřeší...že to NĚJAK dopadne.

Občas máte tendenci si opravdu myslet, že jste ten nejhorší člověk pod sluncem, zvlášť, když vás o tom vaši autisté denně ujišťují..

Nevadí, spolknu bolavou slzu a opatrně se ptám, KDE má Eliška rohlíky. Dospívající dítko má "nakázáno" denně koupit cestou ze školy 10 rohlíků. Mí autisté totiž téměř nic jiného nejedí... vzdala jsem boj za zdravou a pestrou stravu...jeden jí 3x denně s máslem, druhý 3x denně suchý rohlík.

Ha, místo rohlíků podestýlka pro křečky...
Hmm... to nevypadá dobře.
Bez rohlíků se neobejdeme.

A tak prosím Šárku, aby pohlídala Jendu, že sjedu s Eliškou na nákup. Nechce se jí. Ani mně není dobře při představě, jakou půlhodinku (hodinku) jí připravuji.
(jo, může to být fajn, ale taky nemusí. Pořád jsem v pohotovosti na mobilu...)

Prosím Jendu, aby byl hodný, aby se díval na televizi a hrál hry na iPadu.
Sotva zavřu dveře do chodby, tak slyším ječení...

Ne, nemáme to jednoduché. ANI JEDEN.

Jdu na poštu a posílám Elišku do obchoďáku koupit rohlíky. NE, ona tam sama nepůjde. Chce něco v prodejně pro zvířata, chci jí dát peníze, ať si tam skočí, než vyřídím poštu, ale NE, ona tam sama nepůjde.
Vzpomene si, že potřebuje knihy z knihovny, ale NE, ona tam SAMA nepůjde...

Přemýšlíte, zda jí to dát rozkazem a nedbat na slzy, (jestli dělat scény na ulici), nebo zda myslet na Šárku hlídající doma autistu, která k tomu přijde jak slepej k houslím, či zda myslet na autistku, která se bojí lidí, nových situací, změn a do nových prostor SAMA nepůjde.
Nepůjde pro rohlíky, protože večer, za tmy, už pro ně nechodí. Je to jiná situace, než koupit rohlíky cestou ze školy (to už je rituál)
Nepůjde do knihovny, protože ta je přestěhovaná jinam a ona se bojí...
(škoda, že neexistuje nějaká služba, která by nákupy vyřídila, když už člověk nemá nikoho, kdo by mu nakoupil...)

A tak rychle na poštu, na nákup, do knihovny (knihovnice by si ráda povídala - já samozřejmě taky - málokdy mě pustí z toho domácího vězení...)
Ale ne, nejde to.
Šárka je s Jendou sama doma.
Ta vidina mě popohání a nutí mně zapomínat na moje potřeby - na to, že je normální si občas s někým VENKU popovídat, že je normální se zastavit, zvednout oči k nebi a nasát ten "čistý" vzduch venku, že je normální nelítat pořád jako "hadr na koštěti"...

Doma mě vítá Jenda žalující na Šárku a Šárka žalující na Jendu - taková "normální" situace.
Rychle dávám do trouby pizzu, jedno z mála jídel, které se Jenda v poslední době naučil jíst.

V tom mi hlavou problesknou slova doktorky - pitný režim....proboha, kdy já jsem to naposledy PILA? Mám nakázáno vypít dva, nejlépe tři litry denně... já to vím, ALE kolikrát si na pití v tom stresu a shonu ani nevzpomenu...
...hrnek ráno, v poledne a večer nestačí, vím to. Moje močové cesty taky už několik měsíců silně protestují...
Hodím do sebe v rychlosti hrnek vody a jdu vylévat nočník, než o něj někdo zakopne... i to je tady "normální".

Do toho Eliška řeší, jak je hnusná, jak má nechutný vlasy, jak se s ní nikdo nebaví, ... snažím se ji vnímat, utěšovat, vysvětlovat a do toho druhým uchem vnímám ječícího Jendu, který se válí po zemi a dožaduje se najetí do správných rituálů (holky do pokoje, klid na pohádky). Už toho má pro dnešek dost.

Prosím Elišku, ať se převlékne do "domácího" oděvu. Chodí JEDINĚ v sukních, kalhoty téměř nenosí.
Denně vypadá jako kdyby šla do divadla :-), nikoliv do školy.
Ne, nevadí mi to, je to krásná holka, tak ať chodí hezky oblékaná, ale ať tak chodí do školy, ne doma, kde má zvířata, kde chová kočku a kočka svými drápky může oblečení nebo punčocháče poničit..
Marnost... Kdybych mlčela, udělám líp.

Ještě dořešit to, že postopadesáté ztratila tělocvik (ztracené patery hodinky už neřeším), rychle najít fotku na novou průkazku na autobus, protože ji Eliška OPĚT ztratila (s tím samozřejmě celou peněženku) a už několik dní jezdí dvakrát  denně za 19 Kč místo 6,50 Kč.... (řidič jí řekne, že nevěří, že jí není ještě 15 a tím to hasne)
Vyhazovat tímto stylem peníze si nemohu dovolit, už tak není na rozhazování.

Poté vykoupat psa, už to nutně potřebuje.
Jenda ječí mezi dveřmi do koupelny ...jo vím, mám jít za ním do ložnice, ale NIKDO to za mě neudělá. Rychle Betku fénuji a prosím Elišku, aby ji učesala...
..." já NECHCI, je to hnusný, nechutný, nemám čas, chci si hrát" (hahahaha, doteď si nehrála, ale dívala se na televizi)...ignoruji podobné věty a dělám, že ji neslyším...

Vím, že jí vadí sahat na "mokrého" psa, vím, že se jí nechce NIC dělat, ale holt už je to její pes a musí na něm mít přece taky nějakou zásluhu. A já sama taky všechno nestíhám.
SNAD ji těch pět minut (jednou za měsíc) nezabije, víc tomu stejně nevěnovala... a ještě u toho na Betku řvala...

Marně se jí snažím vysvětlit, že potřebuji, aby mi vrátila můj notebook, který jsem v dubnu dostala od svého švýcarského kamaráda k svátku, a který jsem jí neprozřetelně půjčila...
.... že ten po manželovi se už dávno rozpadá a slepený izolepou mi dlouho nevydrží. Nehledě na to, že jedna stránka mi nabíhá půl hodiny, pokud to zrovna x krát nevypadne....pak to nenaběhne vůbec. To nemluvím o tom, kolikrát si s klidem chcípne a ani mě předem nevaruje.

...jenže on se jí notebook zalíbil a už s ním umí tak hezky pracovat, už si na něj zvykla (autisté nesnášejí změny, tak jak jí můžu sebrat notebook?!!!)
Marně se jí snažím nastínit situaci - JAK by se jí líbilo, kdyb dostala notebook (svůj první v životě), někomu ho za pár dnů půjčila a on jí po 3/4 roce používání řekl, že jí ho nevrátí??? Ha, empatie nula, zapomínám.
Vlastně jsem ten článek mohla nazvat: "Jak lehce příjít o notebook".

A to už je večer. Vykoupu Jendu, bojuji s ním u česání a stříhání nehtů a z posledních sil dopíjím studenou kávu.

Do toho si Eliška vzpomene, že má mít do čtenářského deníku Malostranské povídky. Přečte dvě povídky a pohaní vrcholné dílo Jana Nerudy. Řekla mimo jiné, že ty povídky stejně nechápe.
Jenda ječí, zalézá pod postel a plive na mě, protože MLUVÍME a on neslyší televizi!!!
Hledám na internetu obsah tří povídek a tlumočím to Elišce...ha, už chápe, ale stejně se jí to nelíbí. KNIHY nejsou její koníček, bohužel.

Když už si myslím, že bude klid, přichází znovu... sinus, cosinus, tangens - jo, to mi zrovna dnes večer chybělo ke štěstí.

Ale dobrá, zvládáme...
.... internet je všemocný a mně stačí nahlédnout do Googlu a vím, která bije.
Když podepisuji úkol, tak se modlím, aby byl poslední.

Neuběhne ani minuta a Eliška se vrací.
Co takhle redoxní reakce nebo elektrolýza? Jestli mi něco chybělo ke štěstí, pak jsou to hydráty po celodenním maratonu a skoro o půlnoci.
Dobrá. Zopakujeme si vzorečky.
- dihydrát síranu vápenatého
- pentahydrát síranu meďnatého
- hexahydrát uhličitanu sodného
- oktahydrát fosforečnanu manganitého ap.
K tomu pár oxidů, halogenidů a hydroxidů a je to. Vzpomenu si na svá školní léta a na chemickou olympiádu.
Kde ty krásné časy jsou? To jsem ještě netušila, jak život umí být tvrdý a nespravedlivý.

Eliška odchází...postopadesáté mi říká dobrou noc... (NE, nestačí jí to říct JEDNOU, autisté pochopí) a mně třeští hlava...

A pak už jenom pověsit prádlo, naplnit myčku, umýt kuchyňskou linku, zalít kytky, nachystat volební lístky....
....a pokud zvládnu, tak odpovědět přátelům na maily...a pokud ne, pak se jim tímto srdečně a z celého srdce omlouvám....
Chtěla bych. Tolik bych toho chtěla, ale když ten den není nafukovací.
A jak se tak dívám z okna, měla bych ráno vstát o půlhodinku dřív a odklidit sníh, jinak asi nevyjedem do školky...
TAKOVÝ "normální" den se dvěma autisty.
Ale může být i hůř....

Dovolenou, potřebuju akutně dovolenou....
Dovolenou a spánek, nic víc...