Přitahuji stresové situace?

Já snad ty stresové situace přitahuji, jinak to není možné.
Na dnešek byla naplánovaná návštěva v APLE v Táboře. 

Minulý týden jsem jela do Tábora sama (asi po 6 letech), potily se mi ruce, bylo mi z toho úzko, ale nakonec jsem to s jedním zablouděním zvládla. Bylo to pouhých 30 km, ale stačilo mi to...moje sebevědomí dostává v poslední době silně zabrat...

Tehdy jsem jela na přednášku "Autismus a hra" a "osahala" jsem si terén, cestu, parkoviště a našla jsem budouvu, ve které APLA sídlí. 

Byla jsem ráda, že první pokus absolvuji bez Jeníka.
Dnes to bylo jiné. Tentokrát jsem se musela víc připravit - v noci jsem tiskla a laminovala kartičky a vyrobila jsem Jendovi cestovní proužek, aby věděl, co ho čeká.

Ráno jsem si dala hodinou rezervu...Jendovo: "bojím tety, bojííím, NECIIII"....trvalo asi půl hodiny.
Pak se zklidnil a vypadalo to, že se na úkoly a na zmrzlinku těší.

Cesta TAM proběhla v klidu, díval se z okna, pozorovali jsme stožáry, autobusy, nákladní auta ap.
Na parkovišti jsme vyndali golfky, netroufla jsem si do nového prostředí bez kočárku.

Když se v APLE Jenda "okoukal", zmizela jsem "pro rohlíky". Po půl hodině jsem se vrátila. Paní ho moc chválila, dostal gumové bonbonky a zmrzlinku jako odměnu a pomalu jsme se ubírali domů.

Cestou v autě jsem si zapla CD s písničkami o lásce...Jak to říkala pí. Dr. na genetice? 
Každý den si udělat alespoň malou radost.

Přes den DOMA nesmím NIC poslouchat, běží JEN Jeníkovy oblíbené pohádky, tak alespon v autě poslouchám to, co chci já...

Naslouchala jsem písničkám, Jenda drobil v autosedačce rohlík a makový koláček a říkala jsem si, jak jsme to v pohodě zvládli.
Jen jsem to  duchu dořekla a v autě začalo něco chrastit, problikávala mi kontrolka s "mazáním" a teplota se vyšplhala nad 110 stupňů do červeného políčka. 
Zastavila jsem a volala manželovi, aby pro nás někoho poslal. 
Co já?! Já tam můžu stát klidně i půl dne, ale Jeník ne......


Jenda spustil hysterický křik. Podařilo se mi ho po chvíli zabavit - utírali jsme stěrkou "zamlžená" okna (která zamlžená nebyla), sundavali jsme 100x potah z volantu a zase ho tam dávali zpátky, a pak jsme společnými silami hledali v kufru výstražný trojúhelník. Ještě jsem ho NIKDY nepotřebovala. Bylo pro mne tedy záhadou, kde ho hledat....

Když se mi ho podařilo najít, tak jsem se učila nové dovednosti - poprvé v životě jsem skládala trojúhelník...Jenda se bavil, já moc ne.

Pak jsme posbírali v autě do tašek všechny důležité věci a už tu byla spása - manžel kamarádky se svým autem...
Svoji starou Felicii jsem nechala napospas na krajnici i s výstražným trojúhelníkem a "strejda", jak říkal Jeník, nás odvezl domů....

Auto stojí asi 12 km od domova a čeká, až ho večer manžel vysvobodí....
Někdy mám pocit, že bych neměla vylézat z domu.... 
Jak se to říká? "Kdo nic nedělá, nic nezkazí?"....

A bohužel vás nepotěším fotografiemi, což mě mrzí, protože by dnes "stály za to".....
Když jsem ráno balila tašku, popadla jsem obal ( v domnění, že  v něm je foťák), ale ten tam nebyl, zůstal ležet na stole....
Pevně věřím, že máte fantazii a dovedete si tu LEGRACI barvitě představit....