1.6. 2010
Po 15. hodině jsme zamířili k poliklinice. Vzala jsem do tašky jídlo, pití, hračky, knížky...jako kdybych zapomněla, že když je Jeník v afektu, že mu nepomůže nic...
Asi jsem se naivně domnívala, že třeba tu návštěvu zvládneme v pohodě, že třeba, když bere antidepresiva, že to bude jiné....hahaha....
Vlastně to bylo jiné - 100x horší než kdykoliv jindy....
Jeníčka jsem vezla na golfkách (pěšky si netroufám) a řev nastal, když jsme vešli do čekárny - seděl na kočárku a ječel....odmítal si sundat bundu, čepici, odepnout pásy u golfek, tak jsem ho nechala sedět oblečeného.
Ale ani to nestačilo. Na jídlo, pití ani na hračky neměl ani pomyšlení. V čekárně na druhém konci seděla maminka se 3 dětmi. Nemluvili na něj a přesto hystericky plakal a poskakoval i s celým kočárem po místnosti (jak se odpichoval nohama od země)....
Když vyšla sestřička, poprosila jsem ji, aby mi vzala tašky, protože vzpouzející se dítko potáhnu násilím a potřebuji obě ruce volné...
V ordinaci Jenda ječel....paní doktorka mu nabízela bonbony, lízátka, knihy, hračky, nic nezabíralo....
Zkusili jsme i jinou místnost, ale ani to nebylo ono.
Pak paní doktorka na chvíli zmizela, Jenda se trošku zklidnil, ale když se vrátila, řev vypukl zase naplno. Nebylo slyšet vlastního slova. A to byl Jenda stále v bundě a v čepici a paní doktorka mu slibovala, že na něj ani nesáhne, že si bude jen povídat s maminkou....
Válel se po zemi, tahal za kliku a nebyl k utišení....
Po hodině trápení a snaze o zklidnění jsem zavolala mojí mamince, Jeníčkově babičce, naštěstí bydlí nedaleko od polikliniky, a ta si pro Jeníka přišla.
Vrátila jsem se do čekárny a čekala jsem, až na mě přijde řada....
Ta Jendova srdceryvná scéna byla tak strašná, že se mi pak v čekárně koulely slzy po tvářích, když jsem na to pomyslela....
Vedle mě seděla maminka s 8-mi měsíční holčičkou, která na mě dělala "kuk", krásně natahovala ručičky, tulila se k mamince, žvatlala, krásně na maminku reagovala.... a mně bylo strašně líto, že tohle nezvládne moje 3 leté dítě....
Paní doktorka ošetřila 2 pacienty a vzala mě na druhý pokus do ordinace, tentokrát bez synka.
Povídali jsme asi hodinu a půl - o celé rodině, o sourozencích, rodičích (z genetického hlediska)...bylo to fajn.
Pochválila mě, že to dělám správně a malinko rozptýlila moji smutnou náladu.
Odcházela jsem z ordinace po půl sedmé večer - s pocitem, že existuje někdo, kdo mi rozumí, kdo mě chápe, kdo ocení mou práci, i když mi nemůže nijak pomoci.
Pak jsem vyzvedla Elišku a Jeníka u babičky a jeli jsme domů. Za celé odpoledne jsem se nestihla najíst ani napít a domů jsme dorazili v 19:30 hodin...já úplně zničená, vyřízená s bolestí hlavy a jen jsem čekala, až zabere Brufen.....
....že jsem pak do 01. hodiny v noci nespala a o všem přemýšlela..
Marcelko, začátek tvého článku, nebo vlastně skoro celý je hrozný...závěr ti snad vylepšil ten hrozný den.
OdpovědětVymazatKonečně jsem si přečetla i dopis od té dámy. Člověk vůbec netuší, co se v lidech kolem nás děje. Je to pro tebe určitě hodně přínosné a pro nás ostatní hodně poučné!
Moc zdravím a přeju pokud možno poklidné prožití víkendu.
Helena