Na procházku pro brambůrky

Pryč jsou doby, kdy jsem Jendu "táhla násilím" ven.
Nemám na to. Fyzicky určitě ne...
"Musí" chtít dobrovolně.

A tak musím často popustit uzdu své fantazii a zapojit svůj vychovatelský um, abych ho dostala ven.

Většinou zaboduje čuník. Na toho nemám.

Mám pocit, že zimy už má Jenda tak akorát plné zuby a že potřebuje JARO. Stejně jako já.

Bez kočáru odmítá jít ven.

Než ječící dítě válející se po zemi, to raději kočárek. Od toho ho přece máme.

Sice projet některými úseky sněhu je nad lidské síly, ale zvládám. Někdy s vypětím sil, ale pořád ještě zvládám.

JAKO vždy kontrolujeme všechny značky aut, čísla na značkách, typ vozidla a někdy i barvu. I když ta je pro Jendu méně důležitá, pokud vůbec.... (To jen já mám asi pocit, že by měl opakovat barvy).

Čísla prostě vedou.

 Jenda si koupil slané brambůrky - mimochodem perfektní lákadlo na procházky - a mohli jsme jít zase domů.

Odborníci na zdravou výživu by z nás asi radost neměli, ale mí autíci nic (moc) zdravého nejedí.

A myslím, že nejsou sami...

Lidi převážně ignoroval. V lepším případě opakuje, že chce pryč, v tom horším případě, že ta "ženská je hnusná, tlapná..."

Cestou zpátky jsme si opakovali (já jsem opakovala, Jenda mě vesele ignoroval) barvy kontejnerů a co do nich patří...

Jendu víc bavilo zkoumat čísla na značkách aut - a to i pod nánosem rozbředlého sněhu.

Ale ANI to ho nepřimělo slézt z kočáru. Lákala jsem ho několikrát.
A dnes neměl náladu vlastně ani na rukavice.

Cestou domů jsem ho chtěla "oblafnout" a nenápadně jsem při chůzi nezahla doleva, kudy chodíme "normálně".
 Jen jsem chtěla zkusit, jak bude regovat.
Zasnila jsem se nad blížící se budoucností...

...a hlasitý řev plus dítě nadskakující na kočáře mě vrátili zpět do reality.
Otočila jsem kočár a vrátila jsem se na "správnou" cestu - tedy na tu správnou podle autistova uvažování.

Ukazovala jsem Jeníčkovi různé druhy ptačích krmítek ...

...a pak už mě Jenda slovně popoháněl domů.

Zastavování totiž nemá rád...