V sobotu jsem tu měla snad po více než šesti měsících kamarádku.
Už sem téměř NIKDO nechodí, pokud nepočítám paní z Rané péče nebo občas z APLY.
POKUD chce někdo přijít, pak si vždy sháním hlídání pro Jendu.
Tentokrát hlídal můj brácha.
Byli s Jeníčkem 2,5 hodiny v ložnici.
Dívali se na pohádky na dvd a hráli hry na iPadu.
To bylo v pohodě.
Jen když kamarádka odešla, tak to Jenda moc nezvládal.
Chvíli jsme si pohráli a pak už jen kvílel u dveří do koupelny.
Asi si zase dlouho nikoho na návštěvu nepozvu.
Bude lepší, když se s kamarádkou sejdu v cukrárně nebo u ní doma....
Štěpovi kdysi vadily návštěvy, vyhazoval je ze dveří. A pak mu moje kamarádka začala nosit takový chipsy, co mu chutnaly. Teď jde návštěvám po taškách ale už je nevyhazuje :)
OdpovědětVymazatMarci já vím, že je to těžké a Ty se snažíš to Jeníčkovi co nejvíce ulehčit.
OdpovědětVymazatAle v životě mu to ostatní moc ulehčovat nebudou.
Vím to ze zkušenosti se svým aspergerem.
Také jsem se snažila, aby můj Petr chodil ven.
Trvalo to hodně dlouho, ale dnes chodí na Ledovec a občas si dojde nakoupit.
Je třeba pomaloučku a polehoučku Jeníka trénovat.
Takže občas někoho na chvilku pozvi.
Vždyť i když ho budeš učit doma, budete muset dojíždět na přezkoušení.
Míša
Ono už ani není koho pozvat. Lidi se sami vytrácejí. Já nikoho neodmítám, naopak. Vítám každou dobrou duši, která má odvahu přijít. A jsem zvědavá, jak to bude, až se přestěhuju, skoro nikoho tam neznám.
VymazatAmélko, z tvého vyprávění když si Jeník hrál se strejdou to bylo v pořádku,žádný pláč a teprve když kamarádka odešla začal plakat ( místo toho aby byl rád že je pryč )?? Lena
OdpovědětVymazatAno, tak jsem to myslela. Kdyby neměl strejdu, tak bude řvát hned, takto až k večeru. Vždy to tak měl, i jako miminko. Odpoledne jsme mohli jít na procházku, k doktorovi ap. a večer ječel a dlouho do noci nemohl usnout.
VymazatPromiňte, ale dle mého názoru jsou toto výsledky vaší výchovy. Váš syn téměř vůbec nepřijde mezi jiné děti a je skoro pořád stále s vámi, maminkou, doma. Nechodil do školky, zvažujete,že místo školy ho budete vzdělávat doma. Čím déle je jen s vámi, tím více je na vás fixovaný, vadí mu cizí dospělí lidé nebo děti. Můj autík chodil od 4 let do autiškolky, nyní je ve 2.třídě, má 8 let, speciální ZŠ. Navyknout na to, že netráví čas stále je se mnou doma si také musel a čím je starší, tím víc je na mne fixovaný (doma si mne hlídá, chce trávit čas hlavně se mnou, ale snese i jiné osoby, manžela, dceru, prarodiče). Když by vyrůstal jen doma, měl by dle mého názoru stejné problémy jako váš syn. Hodně často si uvědomuji, že mě můj syn přežije a bude muset být schopen žít mezi jinými lidmi, kteří se o něj budou starat. Má 4.stupeň příspěvku na péči, je a bude ve všem závislý na druhých lidech a snažím se ho vychovávat tak, aby byl co nejvíce přizpůsobivý. EvaP
OdpovědětVymazatTohle raději nebudu komentovat. V tom je právě vidět, jak ani matka autisty nemusí rozumět jiné matce autisty. Každý autista je jiný. Není univerzální recept na výchovu. Mám dva autisty a vidím velké rozdíly. Eliška chodí do školy a mezi lidi normálně. Někdo má masivní úzkosti, jiný ne. Za to, že v okolí není kvalitní školka, která by ho přijala každý den a pracovala se strukturou, za to asi nemůžu:-P Důležité je, co praví odborníci a ty nás chválí. Jenda na mě fixovaný není. Je mu úplně jedno, zda ho hlídají sestry, asistent, asistentka, můj brácha, babička či děda. V naší situaci děláme maximum možného. I já si jsem vědoma, že mě Jenda nejspíš přežije, nebojte se, uvažuji o různých variantách a věřím, že časem všechno zvládne.
VymazatZ vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že nelze vytvořit nějaká univerzální pravidla výchovy autistů Mé dceři lidé nevadí, návštěvy vítá. Zato se potýkáme s příííšernými fobiemi ze psů. Přitom psi jí nic neudělali a potkává je po celý život (je jí 20 let)takřka na každém kroku. Od sedmi do dvanácti let z nich měla panickou hrůzu, pak to na 5 let přestalo, aby se to v 17 letech objevilo znova (bez zjevného důvodu) - a stupňuje se to! Nepomáhá vysvětlování, že je-li pes přivázaný, neurve se a neskočí na ni. Právě jsme se vrátily z cesty vlakem do Prahy na pohřeb a já děkuji Bohu,že se zdravou kůží... Ve vlaku se preventivně zavřela v prvním kupé a odmítala kohokoliv pustit, v Praze kličkovala mezi jedoucími auty kvůli psovi na chodníku. Učí se dálkově a chodí na zkoušky, jinak odmítá chodit ven. Pořídit si štěně? Vyhodila by mne s ním, nebo by se před ním zamykala.Budu holt čekat a doufat, že to zase přejde...Jarmila
Vymazat