Manžel s námi nebydlí už pátý měsíc.
Děti se ho bojí, schovávají se před ním, nechtějí s ním mluvit....
A on si stěžoval, že bráním styku s dětmi. Naopak . Děti se brání styku s ním....
...a já se přesto snažím...
Lákám Jendu na hru v obýváku (aby ho otec alespoň viděl), na procházku, na výlet...
...a Jenda celé měsíce vytrvale odmítá a schovává se u holek v pokoji nebo v pracovně.
Až dnes - za HRU na iPad se odhodlal na chvíli ven, ale jen proto, že šel i čuník, Betynka a hlavně, že jsem jela já.
Člověk se obětuje jen proto, aby otec viděl svého syna a....
....a....
...a pak probrečí celý večer.
Jak malá holka.
Jedno rozhodnutí jednoho člověka a váš život se sesype jak domeček z karet.
Všechno je jinak, než jste si přáli.
NIKDO nerespektuje váš názor, vaše přání, vaše pocity.
Snažím se psát pozitivní články, ale nikdo nevidí do jednoho bolavého srdíčka jedné milující matky.
Z článků na blogu nikdo nepozná, jak mizerně mi je, kolik slz jsem za poslední měsíce proplakala.
Rozvod není procházkou růžovou zahradou. Není to ani život se dvěma autisty a s dívkou v pubertě.
A když to spojíte dohromady, máte pocit, že jediná možnost je utéct....
Zdrhnout pryč a žít svůj život.
Nenechat sebou neustále manipulovat a ubližovat si.
Myslela jsem, že jdeme na procházku a když Jenda začal opakovat, že chce domů, chtěla jsem otočit kočár a jet zpět k autu.
V tu chvíli jsem zjistila, že jsme na lovu kešek.
Vím, že na geocachingu není nic špatného a přesto mě to zamrzelo.
Měla to být procházka s Jendou, ne lov kešek. Jenda kešky lovit nechce.
Stáli jsme na místě, protože s kočárem už nešlo projet a "stáleještěmanžel" si doběhl asi sto metrů pro krabičku.
Jenda v tu chvíli několikrát zopakoval, že chce jít domů, že se bojí, že mu utečeme...
Nešlo to... neměli jsme klíče od auta.
A "malá bojovnice" přece z boje neutíká.
Člověk se přizpůsobí všemu, překousne všechno...
..i to, že ho "nikdo" nezahrnuje do svých plánů.
JEN na to potřebuje ČAS.
Je mi bídně.
Mizerně.
Bolavě.... (ale zajímá to někoho?)
Připadám si jak jedno velké slzavé údolí.
Omlouvám se všem, kteří čekají na mé odpovědi na ICQ, v mailu, na FB...nechci s nikým mluvit.
NECHCI nikoho vidět.
Potřebuju se jen dostat přes tu neuvěřitelnou bolest....
Potřebuju si to odžít sama.
Potřebuju si to v sobě probrat a vyrovnat se s "jinou variantou"...
Zvládnu to....
Dejte mi den...dva...možná týden....
..než se zase přizpůsobím tomu, co jsem v žádném případě nechtěla....
DĚKUJU.
