Jak funguji v dospělosti

Odpověď jedné ženy s AS na FB:

Já se to pokusím popsat a nezamotat se do vlastních úvah.
Dnes už vím, že můj mozek (bohužel) funguje trochu zvláštně. Každý vzorec jednání nebo naučeného chování si fixuje jen do toho konkrétního prostředí, kde se ho naučil. Třeba potkám sousedku v supermarketu a panikařím - jsem zvyklá potkávat ji v okolí našeho domu, vím, jakým tónem hlasu ji pozdravit, jak moc se usmívat, kolik toho říct apod., vytvořila jsem si dlouholetým pečlivým studováním vzorec chování, který na tu konkrétní paní aplikovat. Znám ji třicet let... Tento týden jsem ji poprvé potkala na nákupech ve druhém městě, a ačkoliv ona se ke mně znala, já se opravdu musím přiznat, že jsem si nebyla jistá, kdo to je. Váhala jsem mezi sousedkou a matkou spolužačky ze ZŠ, mají určité společné rysy a v cizím prostředí nemám rychle dost informací k tomu, abych to správně zařadila. Divné, vím.

A s tím úklidem. Dvacet let jsem nasávala úklidový režim v domě mých rodičů, a kdyby mě tam dnes na týden někdo nastěhoval, věděla bych přesně, co, kdy a jak dělat. Vycepovali mě, mám tam konkrétní situace spojené s konkrétními činnostmi, rutinu zažitou dlouholetým neustálým "nácvikem". Jenže taková pravidla, jaká mají nastavena moji rodiče, platí jen u nich doma. Např. u babičky se myje podlaha v pátek odpoledne a ne v sobotu ráno před praním a vařením. U tety se myje podlaha dvakrát týdně a jsou matky, které stírají podlahy denně. Já bych aplikovala postupy svých rodičů, kdybych žila v jejich (nezměněném) bytě: s koberci, které jsem se učila vysávat, s konkrétními plochami linolea a parket na konkrétních místech, která se musí umýt, se zažitým postupem, že nejprve se sundají věci z horní poličky, ta se setře, pak se věci naskládají zpátky a totéž udělám postupně s druhou a třetí poličkou, ale ne naopak. (Proto je u autistických dětí dobré dodržovat jakousi rutinu, aby si zafixovaly jednoduché pracovní postupy v konkrétním pořadí.)

A teď to nejdivnější: Když přijdu k někomu na návštěvu, sleduju, jaké vzorce chování je vhodné následovat. A tak se učím fungovat, jinak u tety, jinak u tchýně, jinak u kamarádky, podle toho, jaká pravidla jsou v tom daném prostředí nastavena.
A tedy když jsem vplula do nevyhraněného prostoru bez pravidel, který měl být pouze a jen můj, těžce jsem se s tím prala. Neměla jsem pro ten prostor dané vzorce a dost chaotickým způsobem jsem si musela přijít na to, jak se vším naložit. Takže třeba nad kuchyňskou linkou mám přilepené kartičky, už několik let, které mi napovídají, kam mám skládat špinavé nádobí (krok 1), kde ho umýt a čím (krok 2) a kam skládat na odkapání to umyté (krok 3), ve stejném směru pak visí utěrka, tak tam už kartička být nemusí.
Syn věčně nesplachoval WC, nemyl si po něm ruce, nezhasínal tam po sobě, tak jsem mu vyvěsila u záchodu strukturu činností, jak jdou po sobě, aby na žádnou z nich nezapomínal. Trvalo to, ale dnes už umí splnit i poslední bod toho návodu: "Zavři za sebou dveře tak tiše, jak to nejlíp dokážeš." Platí ovšem jen pro dveře od WC, kde to má vysloveně napsané a naučil se to. S jinými dveřmi v bytě mlátí nebo je nechává otevřené.
Jak u debilů, chce se mi říct. Věci, na které mi nikdo nedal návod, mě děsí svou nepředvídatelností. Už jsem se pochopila, tak s tím pracuju a aplikuju na sebe strukturované učení 😂 Ale udržet pořádek i v té kuchyni mi dá moc práce. Sama sebe musím motivovat, abych si hlídala ty kartičky s návodem a řídila se jimi. To je možná to, čeho se mnozí rodiče bojí - zvládne to moje dítě samostatný život? No s nejvyšší pravděpodobností zvládne. Jen asi, pokud potřebuje pravidla, je fajn mu do začátku s jejich nastavením pomoct. Já se to učím za pochodu a zažívám euforii pokaždé, když zdolám další stupínek.