Jeníček si opakuje počty...
..a ještě si u toho procvičuje jemnou motoriku...
čtvrtek 12. února 2015
Počítání zábavnou formou
Jeníček si opakuje počty...
..a ještě si u toho procvičuje jemnou motoriku...
středa 11. února 2015
Skrytý Asperger
http://zrzava-holka.blogspot.cz/2015/02/skryty-asperger.html
Pěkný článek ze stránky http://www.aspiestrategy.com/
Nedávno jsem se setkaIa s problémem, když jsem spolupracovala s psycholožkou, která vede skupinovou terapii. Máme spolu stejného pacienta. Můj pacient dělal velké pokroky, jako většina dospělých na spektru. Ale nezačal ji jako stereotypní člověk s autismem. Vlastně se zezačátku projevoval jako spousta mých pacientů: bázlivý, vtipný, výřečný. Dobrý oční kontakt. Přiměřené jednání. Normální postoj, gesta.
Trvalo pár sezení, než si člověk uvědomil, že tento v pohodě pán by mohl mít Aspergerův syndrom, pěkně schovaný a zašitý. Narozdíl od stereotypů, které kolují o dospělých na spektru, neměl žádné záchvaty, byl si vědom chování lidí kolem něj(ale na druhou stranu až PŘÍLIŠ), a neměl žádné bizarní zájmy nebo encyklopedickou znalost vysavačů.
A vůbec, "Joe", jak mu budeme říkat, docela i zvládal socializaci. Vypadal docela sebevědomě, citlivě a inteligentně. Lidi na něj reagovali dobře, líbil se jim, ale asi nikdo by neřekl, že je to jejich blízký přítel. Nikdo si neuvědomil - a vlastně pořádně kolikrát ani on - že jeho základní úzkost se naprosto běžně dostávala na hranici paniky. Jakmile vylezl z postele, byl už takový naštvaný na to, jak je pro něj těžké pozorovat vlastní myšlenky a nějak je usměrňovat. A usměrňoval se hrozně, vyhýbal se sociálním chybám se stejným strachem a odhodláním, jako kdyby se vyhýbal minám. A i po maličkých společenských sešlostech se cítil vyčerpaný a okamžitě šel dělat uklidňující aktivity: sochařství, psaní, práce se dřevem. Nepovídal si se ženou.
Diagnoza tohoto muže byla komplikovaná. Úplně nezapadal do kritérií pro AS. Vlastně jediný člověk, který tvrdil, že je na spektru, byla jeho žena, která pořád přemýšlela o tomto zvláštním muži. Vypadá tak citlivý a hodný, říkala, přitom zapomíná na mé narozeniny a zavěsí telefon ještě než se rozloučím. Je tak příjemný k cizím lidem, ale tak tichý doma. Nikdy neodevzdá v práci úkol pozdě, ale zapomíná dávat psovi léky na srdce.
Partneři lidí na spektru jsou přitahováni tím, co cítí, že je v jejich partnerovi. Ale pak se cítí odložení, hledají spojení s touto zvláštní osobou, která se zdá nedosažitelná. Může to být matoucí vztah, který snadno dojde do nepříjemné fáze odmítnutí.
Jaký byl ten problém s terapistkou? Přišlo jí vtipné - šílené - že Joe byl diagnostikován jako Asperger. Když Joe řekl něco vhodného a hlubokého na terapii, tak se všichni zasmáli a protočili panenky, že tento muž má být jako autista. Když Joe nadhodil, že je jeho žena často naštvaná a zklamaná, slyšel věci jako ,,takže pan autista se klepe, protože se jeho žena naštvala? Haha, nemělo by ti to snad být jedno a číst si o dinosaurech?"(Bohužel toto je přímá citace.) Lidi, i spousta doktorů, nevěří, že Joe může být autista. Jeho sociální deficity jsou natolik dobře schované, že přesvědčil svět, že autismus
neexistuje. Možná přesvědčil i sebe.
Ale jednoho člověka nepřesvědčil. Jeho ženu. Po dlouhém dni toho, čemu říká ,,společenský program", kdy pociťuje celý den chuť se někam schovat a úzkost, je vyčerpaný. Jeho žena domů přijde k muži, který se schoval do izolace jako zoufalý pokus najít klid a mír.
Ráda bych napsala více o tomto fenoménu skrytých lidí s autismem. Někdo to musí udělat. Lidé na spektru v dospělosti jsou někdy až příliš dobří v přesvědčování druhých, že jsou v pořádku, nemají žádné emoce, nic je netrápí, jsou až roboti. To nikdy není pravda a tato iluze je velmi špatná pro dlouhodobé psychické zdraví pro lidi s autismem i jejich partnery.
Pěkný článek ze stránky http://www.aspiestrategy.com/
Nedávno jsem se setkaIa s problémem, když jsem spolupracovala s psycholožkou, která vede skupinovou terapii. Máme spolu stejného pacienta. Můj pacient dělal velké pokroky, jako většina dospělých na spektru. Ale nezačal ji jako stereotypní člověk s autismem. Vlastně se zezačátku projevoval jako spousta mých pacientů: bázlivý, vtipný, výřečný. Dobrý oční kontakt. Přiměřené jednání. Normální postoj, gesta.
Trvalo pár sezení, než si člověk uvědomil, že tento v pohodě pán by mohl mít Aspergerův syndrom, pěkně schovaný a zašitý. Narozdíl od stereotypů, které kolují o dospělých na spektru, neměl žádné záchvaty, byl si vědom chování lidí kolem něj(ale na druhou stranu až PŘÍLIŠ), a neměl žádné bizarní zájmy nebo encyklopedickou znalost vysavačů.
A vůbec, "Joe", jak mu budeme říkat, docela i zvládal socializaci. Vypadal docela sebevědomě, citlivě a inteligentně. Lidi na něj reagovali dobře, líbil se jim, ale asi nikdo by neřekl, že je to jejich blízký přítel. Nikdo si neuvědomil - a vlastně pořádně kolikrát ani on - že jeho základní úzkost se naprosto běžně dostávala na hranici paniky. Jakmile vylezl z postele, byl už takový naštvaný na to, jak je pro něj těžké pozorovat vlastní myšlenky a nějak je usměrňovat. A usměrňoval se hrozně, vyhýbal se sociálním chybám se stejným strachem a odhodláním, jako kdyby se vyhýbal minám. A i po maličkých společenských sešlostech se cítil vyčerpaný a okamžitě šel dělat uklidňující aktivity: sochařství, psaní, práce se dřevem. Nepovídal si se ženou.
Diagnoza tohoto muže byla komplikovaná. Úplně nezapadal do kritérií pro AS. Vlastně jediný člověk, který tvrdil, že je na spektru, byla jeho žena, která pořád přemýšlela o tomto zvláštním muži. Vypadá tak citlivý a hodný, říkala, přitom zapomíná na mé narozeniny a zavěsí telefon ještě než se rozloučím. Je tak příjemný k cizím lidem, ale tak tichý doma. Nikdy neodevzdá v práci úkol pozdě, ale zapomíná dávat psovi léky na srdce.
Partneři lidí na spektru jsou přitahováni tím, co cítí, že je v jejich partnerovi. Ale pak se cítí odložení, hledají spojení s touto zvláštní osobou, která se zdá nedosažitelná. Může to být matoucí vztah, který snadno dojde do nepříjemné fáze odmítnutí.
Jaký byl ten problém s terapistkou? Přišlo jí vtipné - šílené - že Joe byl diagnostikován jako Asperger. Když Joe řekl něco vhodného a hlubokého na terapii, tak se všichni zasmáli a protočili panenky, že tento muž má být jako autista. Když Joe nadhodil, že je jeho žena často naštvaná a zklamaná, slyšel věci jako ,,takže pan autista se klepe, protože se jeho žena naštvala? Haha, nemělo by ti to snad být jedno a číst si o dinosaurech?"(Bohužel toto je přímá citace.) Lidi, i spousta doktorů, nevěří, že Joe může být autista. Jeho sociální deficity jsou natolik dobře schované, že přesvědčil svět, že autismus
neexistuje. Možná přesvědčil i sebe.
Ale jednoho člověka nepřesvědčil. Jeho ženu. Po dlouhém dni toho, čemu říká ,,společenský program", kdy pociťuje celý den chuť se někam schovat a úzkost, je vyčerpaný. Jeho žena domů přijde k muži, který se schoval do izolace jako zoufalý pokus najít klid a mír.
Ráda bych napsala více o tomto fenoménu skrytých lidí s autismem. Někdo to musí udělat. Lidé na spektru v dospělosti jsou někdy až příliš dobří v přesvědčování druhých, že jsou v pořádku, nemají žádné emoce, nic je netrápí, jsou až roboti. To nikdy není pravda a tato iluze je velmi špatná pro dlouhodobé psychické zdraví pro lidi s autismem i jejich partnery.
Dvojice obrázků
Chtěla jsem zkusit naučit Jeníčka hrát pexeso...
Nepovedlo se.
Jeníček to chtěl dělat "po svém".
Vysypal si oba pytlíčky....
Složil si obrázky po dvojicích do sloupečků a měl hotovo...
úterý 10. února 2015
Kolik medu do čaje?
- "Mami, KOLIK lžiček medu si mám dát do čaje?" ptá se mě Eliška.
- "Kolik chceš...." odpovídám nepřítomně, protože v tu chvíli myslím na něco jiného a zapomínám, že mám vždy říkat přesný počet...
- "Tak třeba dvacet?"
- "Raději JEDNU nebo DVĚ čajové lžičky, to stačí..." upřesňuji informaci a v duchu se usmívám.
Mě by nenapadlo dát si do čaje dvacet lžiček medu.
- "Kolik chceš...." odpovídám nepřítomně, protože v tu chvíli myslím na něco jiného a zapomínám, že mám vždy říkat přesný počet...
- "Tak třeba dvacet?"
- "Raději JEDNU nebo DVĚ čajové lžičky, to stačí..." upřesňuji informaci a v duchu se usmívám.
Mě by nenapadlo dát si do čaje dvacet lžiček medu.
Oslík chodí do školy
Různé sociální situace a nácviky "správného chování" trénujeme většinou za pomoci plyšáků.
To se mi osvědčilo už když byl Jeníček malý a nechtěl komunikovat s námi.
Oslík chodí do školy, chystá si tašku, ořezává si pastelky, učí se písmenka, dává pozor, poslouchá paní učitelku, nepošťuchuje děti...
...a taky má ve škole svačinu...
... pití...
...oběd....
Pak si vezme na záda aktovku...
...a už přichází maminka a oslík jde domů...
pondělí 9. února 2015
Domaluj pávovi oka
Domaluj oka na paví ocas...
...zrníčka ptáčkům...
...a nakresli ručičky hodinám.
Najdi dvojice a spoj je čarou....
Úkoly jsou hotové a můžeme si jít hrát...
neděle 8. února 2015
Příprava do školy
Každý den trénujeme čtení.
Jednou čte oslík, podruhé Jeníček....
Jednou dává úkoly oslík (maminka) Jeníčkovi, podruhé zase Jeníček oslíkovi (mamince).
Písmenka Jeníčka baví, jsou "stále stejná a předvídatelná".
Plete si malé "b" a "d", ale i to časem vypilujeme.
Je legrace pozorovat Jeníčka, jak si ukazuje písmenka na iPadu, v televizi, na igelitce...vlastně kdekoliv ....a zkouší slabikovat to, co je tam napsáno.
Škola Jeníčka baví a dokonce se tam těší.
A za to patří velký dík paní učitelce a asistentce...
Kéž by takových lidí bylo víc.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
