pondělí 10. srpna 2015
sobota 8. srpna 2015
pátek 7. srpna 2015
Na koníky a pro Bellu
Na koníka se Jenda neodvážil, ale aspoň si ho pohladil....
Šárka si stěžovala, že Eliška má tři kočky a ONA žádnou...
...a tak jsme sjednali malou nápravu.
Naše malá Bella už řádí na zahradě.... Nejraději má látkovou závěsnou houpačku na stromě.
Fotky jsou z 30.7.
...a tyhle už fotila Eliška, já jsem řídila...
čtvrtek 6. srpna 2015
Břemeno, které ochotně neseš, stává se lehkým
Asi 10 dní po stěhování jsem si podvrtla kotník.
Osud mi chtěl asi naznačit, že už toho mám dost a mám si dát pauzu.
Neposlechla jsem. Sice jsem si na týden stáhla kotník obvazem, ale dál jsem pokračovala ve vybalování věcí, tahání pytlů a přeskládávání věcí.
Po osmi dnech jsem jela s Jeníčkem a s Eliškou vyhodit věci do kontejnerů na tříděný odpad.
Kotník to nevydržel a já jsem se se svalila přímo před kontejnerem na zem. Tentokrát to kotník odnesl "parádně". Naštěstí se mi podařilo vstát, doplazit se do auta, dojet domů a padnout do postele.
Bez ortézy a francouzských holí ani ránu.
První dva dny na Brufenu, teď už naštěstí bez něj.
A dojal mě Jenda - sám od sebe!!!! ...aniž bych mu řekla jediné slovo, mi první den otevřel dveře, když jsem šla na záchod a odklidil mi hračky z cesty, abych se nepřerazila....
A tak jsem konečně POSLECHLA - polehávám s nohou nahoře, snažím se skoro nic nedělat.
Děti sice občas skuhrají, že by chtěly do bazénu (Eliška MHD nepojede), ale snad mají se svou "starou, neschopnou, chromou" matkou aspoň trošku soucit.
A já se už pátý den smutně koukám z okna ven, pozoruju sluneční paprsky pobíhající po listech stromů a mám radost, když pod oknem ložnice zamňouká kočka... Když nemůžu já za nimi, musejí kočky za mnou...
Na dvorek jsou tři schody a to jsem si zatím netroufla....
Možná zítra...?
Jeníček mi půjčil svoji oblíbenou travičku a ozdobil mi tak hole, aby mi nebylo smutno.
Výlety, procházky kolem rybníka s foťákem, toulání polem či zahradou teď trochu váznou, ale děti si většinou, až na pár slz, radí docela dobře i bez neustálé přítomnosti maminky.
A já mám teď chvíli zase čas na knihy....
Dávejte na sebe POZOR a naslouchejte svému tělu, ať nedopadnete jako já....
Od prodělané trombózy a následných peripetií jsou to zrovna čtyři roky, ale noha stejně neslouží tak, jako kdysi. Ale díky Bohu, že vůbec chodím...
Jak málo tehdy stačilo...a člověk tu vůbec nemusel být.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
