Duhová kostka

Kdybych vám vyprávěla, jak se mi stalo, že mi jedna dobrá duše půjčila pár hraček, asi byste neuvěřili.

A protože náhody neexistují, asi to tak mělo být.

Duhová kostka se zpočátku Jendovi nelíbila.

Nechtěl si s ní hrát, tak jsem si hrála sama.

Jenda se po chvíli přidal....

Měla jsem z toho radost.

Kdybych ho nutila, tak se zasekne a nic s ním nehne.

Když jsem kostku rozkládala, říkala jsem si, že už ji (asi) nikdy nedám dohromady.

Na první pohled mi to přišlo strašně složité, ale není.

Když jsem to zvládla složit já, pak už všichni.

Nejlepší bylo Jendovo: "tohle udělej" a "tohle udělej"...

...ukazoval prstíkem na obrázky a měl radost z toho, když se mi to nedařilo a "pořád" mi to padalo.

Pak zkoušel postavit komín...

Padalo mu to, ale nevztekal se a zkoušel to znovu a znovu....

Hezky si u toho trénoval trpělivost.