Maminkovské štěstí

Poslední týdny a měsíce byly náročné.

Často jsem plakala do polštáře a říkala jsem si, že už nemůžu.

Život s několika autisty není jednoduchý.
Kolikrát jsem si říkala, že mě z nich raní mrtvice....že ať dělám, co dělám, můj život je pořád vzhůru nohama.
Jsem optimista, tudíž se snažím myslet na pozitivní věci v životě a ty negativní raději opomíjet.

Každý večer děkuji Bohu za prožitý den a s vděčností si vybavuji ty krásné okamžiky z celého dne.
(Ne to, jak na mě děti ječí, jak Jenda plive, jak mi nadává, jak vyhání své milé, ani na to, jak se holky hádají nebo na to, jak se po 15 letech rozpadá mé manželství..).

Děkuji za to, že jsem se směla probudit, za pokroky Jendy, za milé maily či vaše hezké komentáře. Jsem vděčná za to, že mám (zatím) kde bydlet, co jíst, že jsou děti zdravé, usměvavé a šťastné...
Jsem ráda i za Matýska. Jeho kočičí kožíšek dovede zaplašit chmury z čela.

Ale nejkrásnější chvíle jsou stejně s dětmi.
DNES mě holky překvapily.
Po několika měsících si společně hrály.
Většinou se hádají jako dva kohouti na jednom smetišti, ale dnes tomu bylo jinak.
Kolem půl jedné v noci jsem si říkala, že už je na čase, aby šly holky spát, že už to přehánějí:-P

Vešla jsem do pokoje Elišky a s úžasem v očích  jsem se zarazila.

Holky hrály Dostihy a sázky. Kolikrát jsem je prosila, aby si spolu hrály místo jejich obvyklých hádek a nic.
KOLIKRÁT jsem se jim snažila vysvětlit, že až tu jednou nebudu, tak budou mít jedna druhou, že se k sobě mají chovat slušně, s úctou... a přišlo mi, že hrách na stěnu házím.

Když jsem viděla, jak hezky si hrají, tak jsem zapomněla na všechny strachy a stresy uplynulých dní, týdnů, měsíců, na proplakané noci a někde v dáli zase vysvitlo "sluníčko".
(Bude líp)

Ještě dvakrát jsem se na ně šla podívat.
Měly na něco chuť, tak jsem jim přinesla lentilky a popcorn.

Co na tom, že už byly dvě hodiny ráno...
Tentokrát to NIKOMU nevadilo.

Občas člověk může udělat výjimku.

Holky vypadaly šťastně.

Chechtaly se každé blbině....a vůbec nechtěly jít spát.

Společně jsme se zasmály, zablbly, zatancovaly si (nééé, nejsme blázni) a holky zase pokračovaly ve hře.

Ano, často mě zlobí, odmlouvají, neposlouchají, jako "správné puberťačky", ale přesto mi dělají RADOST.

I Jenda (zrovna) spokojeně spí a vypadá jako malý andílek.

Tohle je štěstí, tohle je radost, tohle je ta krásnější stránka mateřství.
V tu chvíli žádný autismus neexistuje...

Miluji své děti a nepřeji si nic jiného, než aby byly šťastné.

(Se svolením svých dcer vkládám článek i fotografie)