Včera mi přišlo mailem jedno moc hezky napsané povídání.
Mám souhlas od autorky, že ho mohu zveřejnit na blogu.
A tímto jí moc děkuji.
Není jednoduché být rodičem dítěte s PAS.
„Cesta MHD očima maminky, syna s AS“
I pro mě je cestování adrenalin, v pravém slova smyslu,
zpestření nevšedních dní i kovbojka v
jednom…. nikdy nevím, co nás čeká, jen si opravdu moc přeji, ať to všichni ve
zdraví přežijeme. I když nemám zaměstnavatele Aspergera, tento proces raději plánuji
a snažím se ho řídit a nebýt zmítána situací.
Je mi líto, když vidím, že ti není příjemně v cizím
prostředí, kde se necítíš dobře a ostatní tě nechápou. Je tu hluk, moc lidí,
špína, smrad, strkání, tlačenice, jsi unavený a není volné místo k sezení
…věci, které nejsou správně, třeba natržená a pomalovaná sedačka, poškrábané
okno, divná reklama, stanice ohlašované
později či dříve, neotevřené či zavřené dveře, papírek na zemi, moc teplo nebo
moc zima….. jedeme nesprávně pomalu nebo rychle, když se na tebe někdo směje a
ty nevíš proč a musíš to zanalyzovat a vyřešit, protože ti to není příjemné…..
vím, že spoustu věcí nesnášíš, máš z nich obavy a strach.
Jako každá máma, vytížená, většinou unavená, s nákupem na
zádech a v igelitkách se snažím, abychom nastoupili na správný spoj, abys
mi nespadl do kolejí či na silnici (protože i když jsi už tak velký, že chodíš
na základní školu, pořád mluvíš a vysvětluješ, takže nemáš čas sledovat takovou
obvyklou věc, jako je přijíždějící tramvaj nebo autobus), mnou vybraný spoj je
neschválen a zkritizován (přímá nejrychlejší cesta domů, i když trvá hodinu
v přecpaném spoji je naprosto nevyhovující – ty máš v plánu jiné spoje,
s delší cestou a jiné zajímavější přestupy, které jsi schopný tolerovat),
ač si to neuvědomuješ, jsi velmi hlučný, takže setrvávat v tvé přítomnosti
né mnozí vydrží (hýkání, posmrkávání, křičení, samozřejmě výskání pro radost a
v neposlední řadě opravdu hlasitou řeč, nepřehluší ani rozjetá městská
doprava), žádné volné místo k sezení tě opravdu, ale opravdu vždy vykolejí
a já chápu, že jsi za celý den unavený (ale nikdo se nezvedne, i kdybys to křičel celých 50 minut jízdy), celou
cestu si chceš se mnou povídat a vysvětlovat, co jsi zažil za zajímavé zážitky
a já se ti moc omlouvám, ale občas už vypínám a jen přikyvuji, aniž bych poslouchala,
pokud je s námi i tvůj malý bratříček, což vím, že nesnášíš, když se musíš
o pozornost dělit, je zaděláno na katastrofu, protože tě obtěžuje svým bytím,
promluvením, tím, že tě chce napodobovat a být stejným velkým člověkem, jako
jsi ty (jsi jeho vzorem a nedosažitelnou metou, obdivuje tě a miluje tě a je mi
moc líto, že jeho chování většinou nesnášíš), opravdu mě moc, ale nevýslovně
moc mrzí, když všichni cestujeme spolu v téhle naší bublině naštvanosti,
nepříjemnosti a ukřivděnosti, kdy se kopete, křičíte na sebe, ty začneš
s vulgaritami v extra volume…. (opravdu miluji chvíle, kdy je
v mhd zrovna jedno volné místečko a ty si ho posadíš na klín, protože já i
on jsme pak nejšťastnější lidé pod sluncem a jsme na tebe moc hrdí, kdy na
chvíli vypneš své ne, nebudu, nechci a vyprávíš mu něco zajímavého a poučného a
on na tobě lpí a chytá každé tvé slovíčko….. tlačí se mi slzy do očí, jaké to
mám úžasné kluky).
Chápu, že se na nás občas nedá, než koukat divně, toho si už
nevšímám, protože celou cestu přemýšlím nad miliony věcí, které je nutné
vyřídit (jestli to tvá učitelka myslela vážně, že tě už nechce vyučovat,
abychom neprošvihli kontrolu v SPC, že je nutné tě přeobjednat u lékaře a
k dalším pěti tě objednat, že musím volat opraváře, veterináře, zajít na
poštu, podat znovu přihlášku do MŠ, jelikož tvého brášku nikde nevzali, i když
nastupuji za měsíc do práce a jak tu změnu, že se musím vrátit do práce všichni
zvládneme…), poslouchat tě a nenechat se přichytit kontrolní otázkou, na kterou
nevím odpověď, jinak jsi v afektu, podat ti t v
ů j kapesník, zavázat botu
(protože to doteď neumíš, ale už tě nenutíme se to dokolečka učit), najít ti v aktovce
zapadlou, leč naprosto nezbytnou věc.. kamínek, oblíbenou knížku či ořech,
protože jestli to nenajdu, nebudeš minimálně týden schopen usnout…, odpovídat
občas i tvému bratrovi, mít nachystané po kapsách odměny a vše, co je nezbytné
pro cestování v MHD ….díky Bohu za kapesní mapy se všemi linkami po městě.
My, maminky tyhle maličkosti levou zadní zvládáme, asi na to
máme v mozku nějakou záklopku: pozor, nezbláznit se.
Na co jsem ale stálé krátká, co mi opravdu ubírá sil, je
dobře míněné rady okolí, které si prostě nemůžou ostatní cestující odpustit. Víte,
já ráda vysvětlím či se omluvím za netradiční a hlučnější chování svého dítěte.
Navíc naivně předpokládám, že když se můj syn chová tímto způsobem v tomto
věku, tak zřejmě nebude rozmazlený fracek, ale asi nebude úplně OK a zřejmě si
nese životem nějakou zátěž. Mé neustálé tišení, napomínání, zabavování a
věnování se mu, už by také mohlo napovědět, že asi nejsem úplně asociální matka
bez zájmu, neschopná se postarat. Proto mě zamrzí, že obtěžujeme všechny slušné
občany a anonymy radící, jak správně vychovávat dítě - já to evidentně dělám
vše špatně - nejlépe toho nevychovance pořádně postavit do latě, ať vidí, kdo
je tu pánem a tu vzpurnost vymlátit, nejlépe okamžitě…… k tomu občas puštěná
znělka „nedělejte v dopravním prostředku hluk“... a to už jsem úplně
zapuštěná do země. Uf, kdyby to šlo, tak bych si tyhle drijáky s radostí
odpustila. Moc se všem omlouvám za to, že nemáme na auto, nejdeme tu cestu přes
celé město pěšky, že nejezdíme taxíky, že nezmlátím své dítě, omlouvám se
prarodičům, že tyto útoky slíznou taky, když doprovází mého syna, omlouvám se
za to, že je postižený.
Povzdechy nad neschopnou matkou opravdu bolí, víte? Jsem
introvert a ještě dlouho mi je z nich smutno. Vy si ani ve skrytu duše
nedokážete představit, co tohle dítě prožívá a s čím každý den ve dne i
v noci bojuje. Sice to má jeden krátký název, zato stovky projevů, úzkostí,
nepřekonatelných obav a děsů, které nejsou na první pohled vidět. A to, že bych
to z něj vymlátila….. no, co na to říct. Už to někdo zkoušel? Vymlátit
postižení? No, myslím, že kdyby to fungovalo, tak by nebylo co řešit ;).
Všem maminkám a jejich dětem (nejen při žabomyších bojích
v MHD) přeji spoustu sil, optimismu a lásky. A všem anonymům (nejen
v MHD), ať si trhnou nohou.
Překrásně napsaný článek, Amelko, moc děkujeme, přejeme Vám i autorce článku klidné dny! Petra a Aspíček Víteček
OdpovědětVymazat