Nejraději mám konverzaci jen s jedním člověkem. To ho dovedu vnímat, poslouchat a odpovídat na otázky.
Nezvládám konverzaci se dvěma lidmi, hlavně ne s neznámými (nebo méně známými - jako jsou spolužáci ap.)
Mám pocit, že mezi ně nepatřím, že mluví oni dva spolu a že jim tam překážím. Nedovedu se zapojit do rozhovoru s nimi, snažím se, ale nejde to. Občas odpovím, ale to už je hrozný stres. Slyším, co říkají, ale většinou na to nedovedu reagovat. Nezajímá mě to, o čem oni mluví (kluci, sex, malování, neznámá témata)
Neumím na to reagovat a ani nechci.
Ve třídě sedím sama, pokud tam nejsou ty tři holky, se kterými se občas bavím. Ale nikdy se s nima nebavím naráz. Nejraději vždy jen s jednou. Nikdy za nima nedojdu, pokud jsou dvě a stojí nebo sedí opodál. Oni se baví spolu a já jim do toho neumím vstoupit a ani mě to v tu chvíli nezajímá.
Nedovedu jít za jinýma holkama (zbytek třídy) a říct jim, jako ostatní: "Ahoj holky, jak se máte?"...ani jim povídat žádný zážitek, nemám si s nimi co říct, nemám je ráda a ony mě taky ne.
Když jsem na ulici, tak se nebavím s cizími lidmi. V obchodě většinou pošlu Šárku, a když tam není, tak se rozmýšlím, zda mám či nemám oslovit prodavačku, buď se obětuju, odejdu nebo si nějak pomůžu sama.
Amélko, díky vám, Elišce i všem okolo za tyhle články. Mám mezi autisty pár svých přítel a právě tyhle články mi pomáhají v kommunikaci s nimi, abych jim zbytečně nevytvářela nepříjemné prostředí.
OdpovědětVymazatAč se snažím, pár věcí mě vůbec nenapadne, takže díky za tenhle pohled z druhé strany. :)
I já jsem Elišce (a všem lidičkám s AS) vděčná za jejich postřehy. Když to nevíme, pak děláme zbytečné "chyby" a trpí obě strany. Pokud se dozvíme, jak to vnímají oni, co cítí, co je děsí, co by chtěli, pak se nám společně žije líp...a díky lidičkám s AS můžeme lépe pochopit i děti s DA - s dětským autismem, které nám neumí říct, proč ječí a pláčou, proč se schovávají pod stůl a nedokážou nám sdělit, co je trápí... Díky podobným "článkům" člověka s AS chápu, proč Jenda nesnáší víc jak dva lidi naráz v jedné místnosti...a proč se pak horší jeho chování. NE proto, že je nevychovaný spratek, ale proto, že to neumí zpracovat, uvádí ho to do stresu, a neví, JAK má reagovat. Neumí to (ač by třeba někdy chtěl).
VymazatPřesně tak! A co víc, vzpomínám si na Váš článek o tom, jak Eliška vnímá pořekadla, přirovnání a tak. Teprve tehdy mi došlo, proč se kamarád tak strašně vyděsil, když jsem řekla, že ten "jeho výpočet je krkolomný." Zděsil se, že si láme krk a tak si zlomí vaz.
VymazatVůbec mě to předtím nenapadlo. Samozřejmě jsem se mu omluvila, ale díky článkům se mi těmhle situacím daří už předejít. Vážím slova. A ráda. :-)
Docela Elišku (Eliška, ne?) chápu.
OdpovědětVymazatJá tyhle věci nesnáším. Taky nemám ráda vyřizování, mluvení s neznámými lidmi, a tak. Ale jakmile někdo osloví mě a začne rozhovor, už v tom nevidím zas takový problém. Já jsem zkrátka dost introvertní a stydlivá. (Tady na internetu to naštěstí, naneštěstí, nevím nejde poznat.)
Přesně - v tomhle jsem jako ty stydlivý introvert a stačí mi, jak se cítím na úřadech a ve společnosti, tím víc chápu, jak špatně se mohou cítit lidé s PAS.
VymazatAhojky Eliško, zajímalo by mně jestli ti vadí, že je nedokážeš oslovit. Myslím třeba když se spolu baví 2 kamarádky. Nebo jestli je ti to jedno a o žádnou společnost nestojíš? Děkuju moc za odpověď. Barča
OdpovědětVymazatEliška říká, že je jí to jedno. Prý ke komunikaci potřebuje JEDNU "kamarádku", kterou má ráda.. A když jsou dvě, tak je jí to jedno. A ty, se kterými se nebaví, tam jí to nevadí vůbec.
VymazatAko to tak čítam, ja som to mala veľmi podobne. Len ma nenapadlo to nejako riešiť.
OdpovědětVymazatVždy som mala len jednu kamarátku, s ktorou som sa bavila. "Normálne" témy rovesníkov ma nezaujímali. Nevedela som k niekomu prísť a osloviť ho nejakou banálnou vetou "Ahoj, ako sa máš?" V obchode som to asi nejako zvládla, ale väčšinou som chodila do samoobsluhy, alebo na zmrzlinu, to stačilo povedať "kakaovú" a bolo. :)
Ahoj Amélie, tak nějak jako bych četla o sobě před nějakou dobou.. Opravdu by nechtěla Eliška někdy se setkat? :) Mohlo by to být přínostné pro nás obě..
OdpovědětVymazatSe spolužáky si mám málokdy, co říct. Neříkám, že podobné témata taky neřeším, ale ráda bych mluvila i o něčem jiném než o tak povrchních věcech. Co se týká problémů komunikace s cizími (obchody, úřady, zeptat se na cestu apod.) hrozně se mi vyplatilo postupovat po malých krocích... Párkrát jsem šla s mamkou/kamarádkou a ptaly se ony, příště šly jen se mnou a ptala jsem se já... A teď to zvládnu i sama ;) Vždycky si pro odvahu zopakuju, že o nic nejde, jenom prostá otázka a odpověď a zase můžu jít po svém ;)
OdpovědětVymazatAno, po malých krocích, postupně :-). Myslím, že obchody jsou pro začátek pro trénink nejjednodušší - ta prodavačka čeká, že ji zákazník osloví, počítá s tím a je tam vlastně skoro jenom kvůli tomu :-). Až je tohle zvládnuté, je dobré ptát se lidí třeba na čas - já si vybírala (a vybírám) téměř vždy maminky (i tatínky) s dětma, který zjevně nikam nespěchají nebo někoho se psem, nebo někoho na zastávce, kdo vypadá sympaticky :-). Já ještě v 17ti jsem měla velký problém zeptat se někoho, kolik je hodin, zeptat se na cestu, s telefonováním mám doteď velký problém, s cizími ho zvládnu jen někdy - tedy pokud volám já, naopak mi to tolik nevadí. Teď se občas zeptám, ačkoliv mi často trvá, než se odhodlám a pořád kolikrát radši bloudím sama (naposledy jsem se takhle zasekla na skoro tři čtvrtě hodiny v Praze, kdy jsem hledala správný východ z metra, protože jsem se trubka nepodívala na ulici, kudy jsem tam vlezla :-P :-)). Když už se ptám, připadám si neschopná, že to neumím najít sama. Ptám se často až v momentě, kdy buď ztratím nervy anebo už nemám čas hledat, protože jsem dávno měla být někde jinde. Lépe se mi strach překonává, když jsem "v pohybu", tj. jsem zrovna venku a někam spěchám nebo v případě telefonování když jsem ještě doma, ale na odchodu, tudíž chodím po bytě a třeba hledám klíče :-). V tu chvíli totiž myslím na to, co mě zrovna čeká, co musím udělat a úzkost tak jde trochu stranou :-). *Misa J.
VymazatHmm..
OdpovědětVymazatJa to mám presne naopak. Nedokážem sa uvolniť ked sa rozprávam len s jedným človekom a som s nim sama. Príde mi že sa akokeby hanbím, bojím sa aby neprišlo trápne ticho a potom začnem rozprávať také hovadiny že ani sama nechcem vedieť čo si o mne ten druhý človek pomyslí.
Zas ked sú dvaja príde mi to lepšie pretože tam nemusím nad rozprávanim prevziať nejakú ulohu , kludne sa rozprávať možu tí dvaja ludia a ja možem len kludne sledovať a nemusím sa strachovať čo mám povedať a čo nie.
Inak je úplne užasné že takto pomáhate ostatným ktorí majú AS a príbuzným, rodičom, kamarátom ktorí poznajú niekoho s AS. Určite ste už pomohli vela ludom a to sa mi na vás páči že aj napriek tomu že to nemáte doma lahké sa snažíte pomahať druhým :)
Taky mám raději všechno ve dvou. :)
OdpovědětVymazat