Proč si nerozumím s vrstevníky? Pohledem Aspergera....
Především proto, že si s nimi nemám co říct.
A taky proto, že mě považují za něco podřadného, protože mám jiné zájmy, jiný vkus, jiný pohled na život.
Nedokážu si s nima povídat o tom, co je zajímá, je pro mě nepochopitelné, jak se o tom můžou pořád bavit - př. kluci, sex, móda (jejich šílená), facebook, malování, cigarety, diskotéky...a neustále mluví sprostě a to mi děsně vadí.
Vždycky jsem byla raději stranou, nezapojovala jsem se do jejich aktivit - některá skupinka si hrála na školu, jiní stavěli ze stavebnice a nikdy by mě nenapadlo za nima přijít a hrát si taky. Myslela jsem si, že mě tam nebudou chtít. A ani jsem si nechtěla hrát s cizími dětmi. Když začala do školy a do družiny chodit moje sestra, tak jsem si hrála s ní. Buď jsem si ve družině četla nějaké tenké knížky s velkýma písmenkama nebo jsem si kreslila - a to jsem chtěla pořád dokola tu samou omalovánku (pták s kytkama) a učitelce to hrozně vadilo a odmítala mi to vytisknout, že si mám najít něco jiného, že nemůžu kreslit pořád to samé.
A pak jsem si hrála s o čtyři roky mladším klukem stolní fotbal, ale ten nebyl cizí, ale byl to syn máminy kamarádky, kteří k nám chodili často na návštěvu domů. Znali jsme se z Dětského centra.
Ti malí měli stejné zájmy jako já, tak jsem si radši hrála s holčičkama z první a druhé třídy (cca o 7 let mladšími) - hrály jsme si s panenkama,. kreslily jsme si ap... Protože měly stejné zájmy, protože měly rády to, co já a mohla jsem s nima povídat o tom, co chtějí oni i já.
Vrstevníci na základce mě nesnášeli, protože já jsem byla ta chytrá, učila jsem se, nedělala jsem to, co oni, brali mě jako třídního donašeče, říkali mi, že jsem žalovníček....
Neuměla jsem a nechtěla jsem se zapojit do rozhovoru s nimi, raději jsem šla o přestávce na záchod nebo jsem chtěla mít službu a mazat tabuli, abych se nějak zabavila. Což se zase nelíbilo učitelce.
Ze základní školy jsem odešla o měsíc a půl dřív kvůli šikaně, odmítla jsem mezi ty příšerné děti, které mě nenávidí a pomlouvají, chodit....
Na střední školu chodím hrozně nerada, i když raději než na základku, tam jsem se strašně bála chodit. Bojím se i teď, ale vím, že jsou tam učitelky, které mi pomůžou, když budu něco potřebovat, když mi někdo bude něco dělat, nebo když mě někdo bude trápit. Na základce jim to bylo jedno a nikdo z učitelů mi to nevěřil.
I nadále se nestýkám s vrstevníky, nikdo ze třídy za mnou nechodí, nikoho z nich nepovažuji za kamarádku, nestojím o ně a oni o mě taky ne. Nezajímají mě. Mají jiné zájmy a jiné názory snad úplně na všechno.
Zato jsem ráda, když za mnou na návštěvu přijede párkrát za rok 11-letá kamarádka z bývalé školy a hrajeme si spolu. Není tak zkažená jako ty holky u nás ve škole.
Milá Eliško, tohle nechce nic jiného než klid a trochu té přizpůsobivosti ;) Nepotýkám se s podobnými problémy a přesto si mám málokdy se svými spolužáky, co říct. Neříká, že čas od času nepoužiju sprosté slovo, že se nebavím o líčení/módě, klucích apod., ale ráda probírám i jiné věci, než co kdo má na sobě a jestli v tom vypadá dobře anebo ne.
OdpovědětVymazatZkus si k některým najít cestu, třeba tě příjemně překvapí. Anebo prostě vydrž, vycházej s nimi na formální úrovni a ve svém volném čase se stýkej s těmi, se kterými ti je fajn. Věk je jen číslo, moji přátelé se kterými si skutečně rozumím, se kterými se bavím apod., jsou zase o něco (z pohledu některých) o dost starší... A taky se svět nezboří. ;)
Nejmenuje se ta kamarádka nahodou Tereza? Příjmení začíná na O., bydlí v J. A je to moje poněkud vzdálená příbuzná, i když jsem ji viděla jen asi třikrát :). Eliško, jsi chytrá holka a to ti pomůže si věci zdůvodnit rozumem, i když strach je často silnější. Jsi dost mladá a máš život před sebou a i vrstevníci jednou dospějou a bude se ti tak komunikovat trochu líp. I úzkost se může zmírnit. Neříkám, že úplně zmizí a že to bude hned, ale i zlepšení stojí za to. Věř, že k dost věcem teprve dospěješ, pochopíš, naučíš se...a život bude zase o trochu lepší :). Sama jsem to zažila :). Mimochodem, v některých věcech, cos teď napsala, se taky poznávám.
OdpovědětVymazatNe, nejmenuje se Tereza, ani nebydlí v J.
VymazatTušila jsem to, ale nedalo mi to se nezeptat :-). Ale možná se znají (i když možná spíš se Šárkou).
VymazatS vrstevniky jsem si nikdy nerozumela.
OdpovědětVymazatVe skolce jsem byla bud sama nebo si obcas hrala s mladsimi detmi. V 99% pripadu to byli kluci. Holkam jsem nerozumela vubec.
Mela jsem potize chapat jak se do hry zapojit a bala jsem se ze se mi budou smat ze jsem jina.
Na zakladce jsem mela jednoho kamarada ve tride a s tim jsem byla v podstate porad. S holkama ve stejnem veku jsem si nerozumela vubec. Zdaly se mi falesne a nechtely se se mnou bavit, ze jsem byla jina, jinak se oblekala, mela jine zajmy, atd.
Na stredni skole jsem mela ve tride jednu, dalo by se snad rict, kamaradku. Byly jsme spolu protoze ona taky nemela s kym byt, ale v podstate jsme si moc nerozumely. Na stredni skole jsem se vic a vic vzdalovala vrstevnikum. V takovejch 17ti jsem se stykala skoro jen s dospelyma. S vrstevnikama jsem si fakt nemela co rict. Moda me sice trochu zajimala, ale ne na tolik abych se o ni bavila. A oblekala jsem se dost jinak nez holky ze tridy. Kluci me zajimali, ale jen starsi, ne vrstevnici, s temi jsem si nemela co rict. Vsichni mi rikali ze z toho vyrostu, ale to byl omyl. Dnes mam manzela o 10 let starsiho a zda se mi to jako idealni vekovy rozdil. Kamaradky by se dalo rict ze nemam, akorat tak par pres internet. V realnem svete mam jen kamarady. Proste jsem si vzdy rozumela lip s muzi nez s zenamy.
A tak jistě má Eliška nějaké koníčky. Nepomohlo by zkusit navázat přátelství jinde než ve škole skrze ně? Na nějakém kroužku třeba. Některé děti jsou prostě v určitém věku malinko jinde než jejich vrstevníci. Ani to nemusí být vlivem žádné diagnózy. Prostě jsou jinak vychované, mají jiné zájmy, jiné hodnoty. Když ji nebaví móda a kluci, jistě by našla někoho se zájmy sobě podobnějšími. Zvířata, kreslení, četba, cokoli jiného.
OdpovědětVymazatKoníčky? Nic moc. Eliška nemaluje, nečte, na kroužky nechodí...
VymazatA co chov koček? Eliška má přece dvě kočky doma, nenašla by kamaráda/kamarádku, který/á taky chová kočky?
VymazatJá zase spíš doporučím šachy, Eliška je inteligentní, pravidla hry lehce zvládne a v šachovém kroužku určitě nebude ten typ mladých lidí, kteří ji tolik nesedí. :-)
VymazatTaky možnost :-) nebo nějaké deskové hry, ty Eliška tuším hraje.
VymazatVis, co jsem si jako dite nejvic prala? Vyrust, a hlavne aby ostatni vyrostli. Dospeli lide se k sobe totiz prece jen chovaji slusneji nez deti. (Aspon tenkrat to tak bylo.)
OdpovědětVymazatVydrz, Elisko, vim, jake to je, byt jina. Ale bude lip.
Ja nejsem zena, ale skoro to vypada, jakobych to psal ja (zamente urcity "mene dulezity" pojmy za jiny...)
OdpovědětVymazatBez nejakejch dalsich detailu: Hral jsem si leda s nekym, kdo chtel hrat moji hru (a nesmel to bejt fotbal...) jinak jsem si hral sam. A tak bych mohl pokracovat jeste dal a dal...
Nebudu tady delat dalsi analyzu, jen (asi se budu opakovat,) je potreba naucit se to umeni "ja jsem ja (i kdyz mozna trochu blazen) a vy ostatni, co mi neumite ani odpovedet na pozdrav, mi muzete..."
Zni to desne jednoduse, ale i dneska mam casto problem odlisit "debila" od "nevhodnyho srandisty." Proc ? V obou pripadech ten nekdo dela neco, co me rozciluje. Tomu prvnimu to vetsinou prominu, protoze zrejme nechape co zpusobuje (svymu okoli.) Ten druhej "vyhraje" v tom lepsim pripade nejakou jedovatou poznamku, v tom horsim pest (to se nastesti mi deje uz jen velmi zridka, ve skole se to mi delo mnohem casteji, na SPS min nez na ZS, ale i tak to stalo za to...)
Zrovna tak neni mozny davat si vinu za vsechno jen sam sobe, to je o nicem. Ze me nekdo poslal do hajzlu ? Neresim to, proste jsem tomu nekomu nesedl (i kdyz jsem mu nic neudelal.) Me kdyz nekdo nesedi, tak mu to taky reknu. Jenze dnesa neni vcera: coby mlade jsem se dost bal nekomu rict "Hele, uz me s tim (treba falesnym hranim na kytaru ve tri rano) pekne lezes na nervy !!! Tak se seber a tahni !!!"
Odpoved: "Ani nahodou..."
Co muzu delat ? Podle moznosti - a v danym momente nemusi byt vsechny schudne, takze spis podle okolnosti:
- pokusim se to (mizernymu muzikantovi) nejak vysvetlit
- zmizim
- sebrat kytaru a rano vratit (to delam nerad)
- rozmlatit nastroj (to nechci nikdy udelat)
- zavolat policajty (to delam desne nerad...)
Pokud je (muzikant) pod parou apod., muze dojit i na pesti. To taky nemam rad...
Lidem s PAS rostou lokty pomalu ?
No me narostly dost pomalu, ale o to jsou ted silnejsi. Nema cenu resit co bylo. Ted resim uz jen co bude.
No nic. Zase dalsi blabol, snad uzitecnej...