Veřejné dopravní prostředky očima Aspergera

1) Očima Elišky:
- nenávidím autobusy, jsem ráda, že s nima už nemusím jezdit. Vadí mi, že musím mluvit s řidičem, musím stát ve frontě, smrdí to tam, je tam málo místa, nemůžu se natáhnout, strašně mi vadí, když si někdo vedle mě sedne... Nesnáším, když někdo smrdí cigaretama, špínou, nemám tam klid, necítím se v bezpečí, nemůžu si tam dělat co chci, nechutný ochmataný tyče, nechutný křesla, nalepený žvýkačky...
V autobuse mám oblíbené místo vpravo u okna hned první místo "vedle" řidiče, blíž do uličky. Na místě u okna mám tašku (ale kdyby přišel nějaký důchodce, tak ho pustím). Jsem naštvaná, když tam někdo sedí. Líbí se mi, že vidím ven a nevidím před sebou lidi a  sedačky.
Nenávidím sedět vzadu, pokud bych musela, tak bych si sedla na poslední řadu sedadel , doprostřed a zase před sebou nevidím nic, jen to okno vepředu...

Podobně to mám s vlakama, přežiju jen vlaky RJ - je to tam čisťoučky, není tam nepořádek, nesmrdí to tam, není to starý, máš tam servis ( v ČD - je smrad, odřený sedačky, moc lidí, stojí v chodbičkách, nedá se kolem nich pořádně projít).
Ve vlaku potřebuju s sebou člověka (komunikuje za mě s lidma) a iPad nebo mobil - musím hrát hry, poslouchat hudbu. Zabaví mě to a nemyslím na lidi, na stres, na to, že mě někdo zabije, že je to tam špinavý, že jedu někam, kam nechci....

- tramvaje jsou starý a hnusný, nemám je ráda. Nikdy bych tam nešla sama. Raději tě přemlouvám a chci jet metrem. Tramvaje jezdí po kolejích uprostřed města a to je divný. A z okýnka vidím lidi:-(

- Metro je lepší, nejsou při jízdě vidět lidi. Vidím jen tmu a světýlka. Mám ráda ty otvírací dveře. A nemusím mluvit s řidičem a kupovat si lístky. Metro je "nový a čistý". Metro miluju, líbí se mi, jak hlásí ty stanice, líbí se mi ty cedule, kde je jaká trasa - červená, zelená, žlutá, stanice, kde co je, kde se přistupuje, mám ráda jezdící schody... Lístek mi musí někdo koupit, sama bych na ten automat nesáhla - je starej, hnusnej, ochmatanej... víš kolik lidí denně na něj sáhne?
Do Metra se snažím nastupovat jako POSLEDNÍ, protože nemám ráda, když se na mě zezadu lidi tlačí a nutí mě jít rychleji, než chci.

Nemám ráda lodě - jsou starý, hnusný a jsou tam námořníci v pruhovaných tričkách, skákalo to jak na pérech...
Nerada jezdím na kole.

Nejraději mám auto. Nejezdím tam s nikým cizím. Můžu si povídat o čem chci, poslouchat hudbu, můžu si tam dělat, co chci.

Tam, kde to neznám, bych sama nejela. Ani do Prahy ne. Vždycky musí jet někdo se mnou. Dělala bych šílené scény, celou cestu bych se strašně bála. S kým bych si povídala? Kdo by mi pomohl? Kdo by mě ochránil? Když jsem sama, myslím si, že mě nikdo nemá rád. Nesnáším být sama v prostoru, kde jsou lidi.
...Žádné bezpečí, cítím ohrožení, všude žloutenka, HIV, zlí lidi...ten člověk mě ochrání, dává mi to jistotu, že na to nejsem sama... je to taky stresující, ale dá se to přežít, když TAM někoho mám.

2) Očima dospělé ženy s AS:
Muj vztah k verejnym dopravnim prostredkum je rozporuplny.
Na jednu stranu patri vlaky, tramvaje a metra k mym specialnim zajmum. Kdykoliv jsem v nejakem novem velkomeste, obzvlast v cizine, chci procestovat vsechny trasy metra a nejradeji i vsechny tramvaje. Zajimaji me jak trasy, tak ruzne modely vozidel. Studuju mapky, prestupni stanice, konecne, atd. Muj orientacni smysl neni moc vyvinuty a jsem schopna se ztratit malem i ve vlastnim byte, ale metro me nikdy nezklame. Je predvidatelne a podle nej se ucim poznavat nova mesta. Na povrchu zabloudim hned, ale v metru se vzdy vyznam. V Budapesti a ve Vidni jsem na priklad projela kompletne cele metro (vsechny linky, vsechny stanice). V Rize zas vsechny tramvajove linky. Zajimaji me i vlaky a nadrazi.

Lidi mi nezpusobuji stres jen tim, ze se na me tlacej, ale i tim ze mluvej. Muj mozek neni schopnej vsechny ty konverzace okolo sebe nevnimat, a tak proste "musim" vsechny ty lidi poslouchat. Nejhorsi je, kdyz jedu s nekym, kdo o mych potizich nevi a mluvi na me. Nejsem totiz v tom vsem hluku schopna rozpoznat, co mi ten dotycny rika, muj mozek nedovede prioritovat, co poslouchat a co ne, a tak slysim vsechny ty lidi okolo sebe... nekdy je to v takove mire, ze nedovedu ani myslet, proste nedovedu vypnout vsechen ten hluk. Jedine co pomaha, jsou sluchatka a hudba.

Na druhou stranu me cestovani verejnymi dopravnimi prostredky hodne stresuje. Obzvlast jsem li sama. Hlavni pricinou stresu jsou, jak uz jste urcite sami uhadli, lidi. Nemam rada chaos a moc lidi najednou. Je mi neprijemne kdyz se na me tlacej ze vsech stran. Nerada vedle cizich lidi sedim, hlavne u okenka, treba v autobuse, pusobi to na me klaustrofobicky. V detstvi jsem odmitala vedle cizich lidi sedet uplne. Pokud cestuju sama mam vzdy sluchatka a mp3-prehravac. Posloucham hudbu. Jedine tak se mi aspon trochu dari tolik vsechny ty lidi nevnimat.