Pár postřehů mé kamarádky s AS:
Tak treba obedy v praci. Do prace si nosim (jako spousta kolegu) jidlo z domova. Na ohri,vani jidel tu mame jednu mistnost (jidelnu) kde jsou 4 mikrovlnky. Prave obed je pro me ohromnym kazdodenim stresem.
Nejradej bych si sve jidlo ohrala a pak snedla ve sve kancelari. Jenze se bojim otazek. Kolegove se me budou ptat proc si jidlo nesu do kancelare a nejim ho s nimi. Budou si myslet, ze se jich stranim. Tak zustat a obed jist s nimi? Nevim co jim rict. O cem s nimu mluvit. Nezvladnu jist a zaroven konverzovat s pomerne neznamymi lidmi. Nezvladnu ten stres - jist (koordinovat ruce, pribor, jidlo) a zaroven nekoho poslouchat a jeste k tomu vymyslet odpovedi na dotycneho otazky.
Vetsinou to skonci tak, ze bud se snazim vyhlidnout nejaky cas kdy v jidelne nikdo neni (ale to se mi malo kdy podari). Nebo zustanu a jidlo ve spolecnosti kolegu snim, pri cemz prozivam ohromny stres a nasledkem toho je bolavy zaludek a uzkost. Obcas mam s sebou treba salat nebo jine jidlo, co nepotrebuje ohrat, to zasadne jim ve sve kancelari.
Mne nevadi jist spolu s lidma, ktere dobre znam. Treba s manzelem nebo s mamou jim dokonce rada, ale kdyz jsou to lidi, se kteryma proste nevim o cem mam mluvit, tak to me stresuje.
Stres z cizích lidí zažívám i já, jako "normální" člověk.. :(
OdpovědětVymazata je nás takových spousta, co často někam nejdeme, něčemu se vyhneme, straníme...
Siopie
Přesně tak - stres z cizích lidí prožíváme často i my, ale lidé s AS mnohem víc.
VymazatDocela tomu rozumím - já zase nerada jím před lidmi, protože mám pocit, že se na mě všichni dívají, jak hltám, jím nezpůsobně (I když třeba nejím). Prostě mám ten pocit, že ve společnosti neumím jíst, a nemám ráda, když se na mě při jídle někdo dívá ;-)
OdpovědětVymazatTedy já AS nemám, ale s lidmi u jednoho stolu, u kterého se očekává, že s nimi budu společensky konverzovat, v práci nesedávám. Já si to jídlo do kanceláře klidně odnesu. Tam za sebou mnohdy i zavřu dveře, vypnu rádio, zhasnu světla a v klidu a bez mluvení se najím. Myslím, že je naprosto v pořádku spolupracovníkům u mikrovlnky říct, že jsi zvyklá jíst jídlo bez mluvení, že se soustředíš na důkladné rozžvýkání sousta (koneckonců toto je i léčebná metoda:-)) a že u jídla relaxuješ a odejít.
OdpovědětVymazatPodobný názor jsem jí včera napsala i já:-)
VymazatV praci mame kolegu, je to mlady kluk, ktery se u nas vyucil a za tech 5 let, co u nas je, by se dalo spocitat na prstech jedne ruky, kolikrat jedl v kuchynce s ostatnimi. Vzdy si jde o poledni pauzu do auta ( v zime, v lete) a tam stravi celou hodinu. Ale jinak nema snad AS nebo neco obdobneho.
OdpovědětVymazatProste chce byt sam. Ja bych take byla radeji sama, radeji si treba cetla pri jidle apod., nez abych nucene s nekym konverzovala,
Hana
Je moc fajn a prospěšné, Amélie, že o tom všem píšeš...:)
OdpovědětVymazatDík patří převážně těm lidičkám s Aspergerovým syndromem, kteří se s námi podělí o své myšlenky, o své pocity, o to, co prožívají v různých situacích. Jen díky nim můžeme pochopit uvažování autistů a být jim poté nápomocni v životě. To, co mi Jeníček není schopen říct, to mohu díky lidem s AS vytušit. Jsem jim vděčná za jejich pohled na svět, za to, že se svěří, i když se třeba bojí nebo se v sobě moc nevyznají. Vážím si každého podobného sdělení.
VymazatNáš 3,5 letý Jeník toho ve školce moc nesní. Až tento týden napadlo paní učitelku pozvat babičku (chodí pro něj po obědě), aby s ním seděla u stolu. Najednou snědl vše.
OdpovědětVymazatMyslím, že je jen víc stydlivý.
Díky za váš blog. Je tu plno pouček i pro "zdravé" děti.
Hodně sil...!
Jana MN
Paní učitelka je skvělá, když pozvala babičku a nechala ji sedět u jídla. Blízký člověk může dítě uklidnit pouhou přítomností.
VymazatJsem ráda, když je blog obohacením pro jiné a zdrojem informací o autismu, když pomáhá jiným. Díky za komentář.
Petovi na ZŠ také jedno období přestal chodit do jídelny na oběd. Já mu je platila a nevěděla, že tam nechodí. Až mi volala hospodářka, že tam nechodí. Tenkrát mi vysvětloval, že mu vadí ta spousta lidí kolem a ten chaos tam.
OdpovědětVymazatMíša z Plzně
Petu uplne chapu. Taky jsem nemela rada skolni jidelnu, jak kvuli lidem tak kvuli jidlu. Velkou cast zakladni skoly jsem chodila jist domu.
VymazatEliška diagnózu AS dostala až ve 13 letech, i když já jsem měla podezření už dávno. A na rady odborníků jsem ji "nutila" chodit na obědy do školní jídelny, prý si zvykne, prý se musí přizpůsobit vrstevníkům ap... OMYL, nezvykla si. Teď na obědy nechodí, jí doma a je mnohem spokojenější.
VymazatCitim to hodne podobne. Jako dite jsem prozivala ve skolni jidelne velky stres. Jak pobrat talir a pribor, kam si sednout, byvalo hodne plno. Nikde volny stul. Taky bylo vsude nabryndano... Jidelna pro me bylo velmi stresujici misto. V osme tride jsem tajne na obedy prestala chodit, v devate me nastesti uz mamka prestala nutit. Na stredni jsem uz do jidelny nesla jedinkrat. V restauraci mi to tak nevadi. Najdu si tichy koutek, nejake bezpecne misto. Taky s sebou mam nekoho znameho (nejcasteji segru, nebo rodinu). Sama bych do restaurace nesla.
OdpovědětVymazat