Kolik dětí může zničit jednu matku?
Kolik kluků způsobí tu spoustu zmatku?
Kolik lidí počítá se do demoliční čety?
Ptáte se, co za hloupé je to věty?
Jak po boji to tu zase vypadá,
jak po náletu kobylek je zahrada.
Jedno malé dítě všechno zničí,
neváží si práce mojí, vlastně ničí.
Všechny kytky s radostí oškubal,
slastně se přitom ještě usmíval.
Krokusy, narcisy, tulipánů květy,
všechno hyne pod rukama neposedy.
Kamínky rozházené po trávě?
Ptám se, jak uhlídat se dá to mládě.
Písek na trávě, na dlažbě i na gauči,
připadám si, jak na rozjetém kolotoči.
Šílené tempo před lety kolotoč nastavil,
nikdo mi neřekl, jak by se zastavil.
Hračky, boty, oblečení, všechno tady lítá,
a matka jen bezmocně se na to dívá.
Neví, jak zklidnit svého syna,
říká si, čí je tohle asi vina.
Jestli-pak někdy skončí to jeho řádění?
Jak zastavit se dá autistické běsnění?
Zdali-pak skončí ten agresivní čas
nebo dřív stresem zešediví můj vlas?
Nemá odpověď žádná vyřčená otázka,
jediný lék na autismus? Bezpodmínečná láska.
A tak matko miluj svého syna dál,
ač máš někdy pocit, že svírá tě jen žal.
jej pekne napisane, to je odniekial ci sama?
OdpovědětVymazatbianco, to Amelie sama.
OdpovědětVymazatNevím, jestli je to veršovaný komentář dnešního dne, doufám že ne, ale je tam opět cítit ta láska, to pochopení k svému Jeníkovi, i když se chce někdy brečet.
Snad to "zahradničení" či spíše ničení Jeníka časem přejde a bude mít jiné zájmy, méně devastující.
Přeji hodně sil a nervů a opět úsměvy.
Amélko, tak nějak mi běhá mráz po zádech, cítím směs pocitů, která se zmítá ve tvém srdíčku...Ať jsou ta slova tvoje či vypůjčená, tak je fajn, že jsi je napsala, člověk se někdy potřebuje vyslovit, aniž by čekal co na to jiní....Hezký večer. Peťa
OdpovědětVymazatSnažím se tě pochopit..bezpodmínečná láska je strašně těžká..dělá mi někdy problém i u mých " "zdravých" dětí..přeji hodně sil, Amélko
OdpovědětVymazatSlova jsou moje. Večerko, máš pravdu...je to směs různých pocitů...od únavy z nevyspání, přes zoufalství z agresivního chování Jendy, lítost nad jeho úzkostmi a strachy, lítost nad tím, že nemám čas na holky, snaha milovat ho takového jaký je...a přesto máš někdy pocit, že už nemůžeš... Tolik v něm chceš vidět toho citlivého tvorečka, který je hoden bezpodmínečné lásky a přesto v něm někdy vidíš tyrana, který terorizuje celou rodinu.
OdpovědětVymazatKrásně napsáno a tak pravdivé. Máš to občas hodně těžké a já nepřestávám obdivovat,jak to zvládáš.
OdpovědětVymazatAndrea
Nádherné, Amélie! V poslední době docházím k závěru, že bezpodmínečná láska je nakonec lékem na všechny nemoci - a učím se milovat tímto způsobem. Moc obdivuju, jak všechno zvládáš! A jsem ráda za Tvůj blog, i proto, že mám mezi těmi, kdo jsou mé duši nejbližší, také člověka s psychiatrickou diagnózou. Jde sice o něco dost jiného než v případě Tvých dětí, ale přesto… Ještě jednou dík za Tvé stránky!
OdpovědětVymazat