Zavři banán

S Jeníčkem je legrace. 
Po 11 dnech od sdělení podezření na jeho autismus, jsem zvládla 3 dny neplakat. Hurááá. Že by obrat k lepšímu? 
Těch 11 dní bylo krutých...nikdy bych nevěřila, že mi bude někdy takhle mizerně. Tak hrozně mi nebylo ani tehdy, když měl Jeníček 5 měsíců a  Dr. do zprávy napsal "spastická DMO". 
Tehdy jsem věděla, tušila, že s miminkem něco není v  pořádku a diagnoza byla možná i vysvobozením...načetla jsem knihy a mohla jsem s Jeníkem poctivě cvičit. 

Ale ted? 
Přišlo to jako blesk z čistého nebe. 
Hlavou se mi honilo snad úplně všechno - vzpomínání na ty 3 roky, na náznaky možného autismu, strach, obavy, co bylo a co by mohlo být....a nejhorší na tom bylo, že manžel dělal "jako že nic"... 
Během těch 11 dní mě dovedly rozplakat takové maličkosti, jako strach Jeníka z popelářského auta, z plamínku svíčky, poznámka paní k chování synka na ulici, jeho válení se vzteky na sněhu, připálený oběd, Karlovy výčitky, že za to můžu sama, Jeníkovo kousání ruky, jeho točení "v kruzích" uprostřed obýváku s jednou rukou v ústech a v druhé třeba mával plácačkou nebo hůlkou...cokoliv. Dokonce když mával tou hůlkou, tak jsem si říkala, že vypadá tak nebezpečně...co kdyby mu to zůstalo...ted to zvládnu, když je malý, můžu ho odnést do postýlky, hůlku mu vzít (za mohutného řevu samozřejmě), ale co bych dělala, kdyby to dělal jako "velký kluk"..??? Strach...když člověk neví, co ho čeká... 

Pokud jsem to brala ještě nedávno jako nevinné dětské hraní, netušila jsem, jak často to dělá...Prostě jsem si toho nevšímala. Asi jsem si říkala, že si potřebuje vybít energii. A ted, když ho 14 dní víc pozoruji, tak zjištuji, že se točí dokola několikrát denně...dopoledne, když vařím, když zlobí Betynku a sedá jí na boudičku, odpoledne ve chvíli, kdy přišly holky ze školy, někdy i mezitím, vlastně i večer (ukazovala jsem to manželovi)....po poledním spánku při hrátkách na manželské posteli s plyšáky se zakousl do jedné ruky, druhou rukou přikryl tu první a s divnými "slabikami" se kýval dopředu dozadu.... 

Dělal to i předtím?? Připadám si jako blázen, který neví, co jeho dítě dělá a co ne... 
Asi to mám nacvičené z výchovy Elišky? Nevšímat si nevhodného chování a podporovat a chválit to správné??? 

Ví Bůh. 
Poslední 3 dny se na Jeníčka dívám z pohledu "možného" autismu a snažím se vžívat do jeho pocitů...před vchodem do pekárny jsem ho upozornila, že je na zemi mokro, že se nemusí bát šlápnout na mokrou podlahu, že jsem s ním a držím ho za ručičku, nic se mu nestane....Bylo vidět, že se bojí, ale držela jsem ho za ruku a odměna ve formě čokoládového koblížku byla táák lákavá.... 
Trošku jsme měli problém na městském úřadě, kam jsme šli "tatínkovi" pro potvrzení na sociálku....myslela jsem, že na výtah je zvyklý (má ho v domě přece babička Eva), ale vyděšený Jendův výraz po zavření dveří a "Jeník NECEEEE" mě vyvedly z omylu...naštěstí to bylo jen do prvního patra.... 

Už ho chápu, když začne plakat v koupelně, že se nechce česat, rozpláče ho špinavé umyvadlo, které jsem nestihla umýt nebo koš, který jsem postavila do prostředku obýváku s tím, že ho za chvíli vynesu....Dala jsem ho tam schválně, abych na něj nezapomněla....Jeníkovo "nepačííííí" mě donutilo koš vynést hned...má pravdu....koš s odpadky doprostřed obýváku nepatří...a moje lenost mě neomlouvá. :-) 

Jeníkovo "nedáááveeeej" mě dovede rozesmát - ano, má pocit, že boty na topení nepatří a musím mu vysvětlit, že jsou mokré, vyprané a že tam rychleji Elišce uschnou.... 

Venku na procházce se ho několik dní ptám, kde jsou lampy, kde se kouří z komína, kde je auto....jsem si jistá, že mi rozumí, ale NEUKÁŽE prstem. Podle směru jeho pohledu vím, že mi rozuměl. Vlastně si vzpomínám, jak ještě nedávno jsem stála pod lampou a snažila jsem se mu ukázat, kde je LAMPA on nechápal, kam ukazuji a že má zvednout hlavu....Rukou jsem mu pomoci nemohla...kdybych mu hlavu chtěla zvednout "násilím", se zlou bych se potázala.... Tak je to stejně úspěch...ted už "ví", ale hlavu nezvedne, proč by ukazoval??? 
Jen proto, že si to maminka přeje??? To přece není ten správný důvod.... 

Dopoledne chtěl rozdělat banán...já smím slupku jen načít a Jeníček ho důležitě loupe sám.... :-) Pak si to však rozmyslel, banán jíst nechtěl a říká mi: "Zavži banán, zavži banááán"... 


Asi se divil chudáček, když jsem se rozesmála a tvrdila, že už to zavřít nejde....... Ale představa, jak "zavírám" banán vykouzila na dlouhou dobu úsměv na mých tvářích.... 

Je kouzelný...je můj...
.....a dovede mě rozesmát....