Kam patří kačena?

K dopoledním aktivitám s Jeníčkem patří skládání dřevěných vkládaček - převážně těch s čísly (máme auta, zvířátka, samotná čísla, zvířátka s čísly ap.).

Říkám Jeníkovi: "Kam patří kačena?" ...Jeník: "pačí kačena".
 Kam patří kačena? ..pačí kačena..
Kam patří kačena? ...pačí kačena...
Tuhle konverzaci zopakujeme asi 15 x dokola a mě chytá amok...

Někdy mi přijde, že mluví k věci, že rozumí a že je velmi chytrý a někdy zase naopak, že je úplně "mimo"...

Jak ho ted detailně pozoruji a všímám si více jeho chování, tak zjištuji, že nerozumím vlastnímu synovi...že neumím někdy vůbec rozlišit, zda mě vnímá nebo ne...
Včera jsem venku dělala "pokusy"..."Jeníčku, kde je lampa? Jeníčku, kde se kouří z komína??? Kde je hafánek???" Nic...

Ale sám si mluví....sedí na kočárku a povídá si: "domeček vejikej (velikej), výfuk, načka (značka), co to je"... Když odpovídám, tak je spokojený...


Pokud neraguji, zopakuje mi to klidně x krát, než uslyší mou reakci na jeho slova...Musím říct: "Ano, domeček je velikej...Autíčko má výfuk...ano, to je značka.... na značce je P..jako parkoviště."

Nesnáší dokonce lehounké utření nosu...úplně zkřiví obličej, zatne zuby a zvedne zaťaté ruce.... Připadám si, jako kdybych ho mučila...když vidím ten jeho výraz. 


Podobně se tváří, když mu chci nakapat kapky do nosu. Kolikrát si připadám jako krotitel divé zvěře...Někdo nás pozorovat, tak si musí myslet, že mu ubližuju...a já mu zatím chci třeba "jen" utřít nos nebo dát kapičky. 
Vždy mu  musím předem oznámit, co jdu dělat, jinak bysme to nezvládli asi vůbec. Pomalinku a klidným hlasem ho uklidňuju (nebo sebe???) a pak se mi zamýšlený čin většinou s vypětím všech sil podaří.

Snažím se Jeníka naučit, že doteky jsou příjemné. Neměl rád knihy, ale po malinkých krůčcích se mi podařilo, že si ted knihy nosí sám...ale doteky? To je tragédie.
Občas při cvičení mu smím dát pusinku na kolínko. Na bříško ale ne, křičí: "Na pupíka neeeee". :-)

Dnes, při čtení knihy, jsem ho pohladila po vláskách...myslela jsem, že se mi to povedlo "nenápadně" a Jeník volal: "nevšímej Jeníka"...

Jak ráda bych ho objala, pohladila...často mi vytryknou slzy do očí, když se brání, odtahuje a volá "nedělá, nedělááá" (to se nedělá) .

Nebo "nešahéééj Jeníka"... (nesahej na Jeníka)
Kéž by pochopil, Miláček můj malej, že dotýkat se druhého je přece krásné....