Rituály

Rituály

Jako se všechno pomalu mění a vyvíjí, je tomu tak i u Jendových rituálů.
Do města jede jedině na kočárku, občas si sleze, ale většinu cesty se veze. Kočárek mu asi dodává jistotu. Když jde bez kočáru, snáze ho rozhodí, když není "po jeho", když nejdeme tam, kam on chce, když změním trasu nebo když na něj někdo promluví.
Paní doktorka na psychiatrii mi dala cennou radu: "To, co vám nevadí, to, co vás neobtěžuje, tak mu to ponechte".

A měla pravdu. Už s ním nebojuji, že "musíme" jít bez kočáru, protože mám pocit, že ve svém věku by na kočárku už sedět nemusel.

Neberu mu lopatu na sníh, se kterou se v zimě naučil chodit ven. Tehdy nabíral sníh a rozhazoval ho po silnici, ted nabírá kamínky nebo vodu z louží. A že sníh není? Vždyt je to jedno - mně to nevadí a Jeník je štastný. Co víc si přát?

Neberu mu dudlíka, nenutím ho na nočník, protože vím, že na to zatím není zralý.

Začalo jaro a s ním i teplo. Jeníček se prvních pár dnů odmítal vzdát deky na kočáře, na kterou byl celou zimu zvyklý, nechtěl si sundat rukavice, pár teplých dnů chodil v zimní bundě upnuté až ke krku a v zimní čepici..
.I když jsem mu chtěla bundu jen rozepnout, tak plakal. 


Pomalu, postupně, po pár dnech přemlouvání, mi dovolil deku nechat doma, zimní bundu vyměnit za jarní a teplou čepici za lehounkou čepici s nápisem Jeníček. Bez čepice to zatím nejde. Když jsme jeli nakoupit autem do Lidlu, zkusila jsem mu čepici nedat. Říkala jsem si, že by těch pár kroků do auta mohl bez čepice "přežít".
Jeník udělal 2 kroky ven a začal řvát "pepici, pepici". Protože jsem to tušila, měla jsem čepici v kapse přichystanou a hned jsem mu ji nasadila.

Už vím, že posílání aut x krát denně do kuchyně a rozhazování hopíků po obýváku, zapnutá televize s pohádkou, blikání světlem, zapínání větráku v koupelně, sledování zapnuté tiskárny, zavírání dveří, šuplíků aj....to vše patří k jeho uklidnujícím rituálům.

Nejvíc rituálů má Jeníček spojených asi se spaním: 
- "Zavži okno, zavži šuplík" (zavři okno, zavři šuplík - v něm má schované dudlíky, když nespí), 
- "dudlíky dva" (jeden připnout na mikinu, druhý do ruky), 
-  "x" plyšáků v postýlce,
- "dudlík hůžovej" (v ruce drží fialový dudlík, ten stále dokola mačká a pouští...asi se mu líbí, jak u toho z dudlíku "syčí" vzduch), 
-  "Jeník sám" (sám leze do postýlky, nesmím ho tam dát), 
- "pikýt nojicky" (přikrýt nožičky), 
- " Tanynky" (pustit hrací domeček - natahuje se za šňůrku),
- "bojím kotele" (bojí se kotle) - opakuji: "Kotel je hodněj, topí".
- "pápá" (když odcházím z ložnice, musím mu zamávat)
a "zavži dveže" (mám přivřít dveře).
(Někdy dokonce trvá na tom, kdo ho smí odvést do ložnice...)

Pokud na něco zapomenu, hned to zjistí. Stihnu udělat sotva pár kroků směrem do obýváku a většinou následuje hlasitý řev...ale díky Bohu, že mluví a řekne si...Tedy většinou...
Horší je to tehdy, kdy se snaží zritualizovat něco, co já nevím, že už považuje za rituál a pak mi nějaký čas trvá, než to pochopím...
Ale Jeník ječí a většinou se příčiny řevu po nějaké době dopátrám.

Trochu mě zaráží, že má tendenci si rituály přidávat a rozvádět dál a já se pak bojím něco říct nebo udělat jinak, aby z toho zase nebyl další rituál...
Takhle se mi jednou stalo, že jsem OMYLEM vrazila do lampy, ona se rozhoupala a Jeník se mě ted často před spaním snaží přemluvit "etě hampičku" (ještě roztočit lampičku), podobně jednou skočil do mojí postele, já jsem ho polechtala a řekla: "To je moje postel" a ted má pocit, že "musí" před spaním skočit do mé postele a pořád opakuje: "To je moje potel" (postel).
Jednou ho napadlo, že si lehne obráceně - a to nohama na polštář. Protože jsem řekla: "To se nedělá", občas to zkusí a opakuje tu svou "echolálii" - "nedělá, nedělá"....
Něco ustojím a "tvrdě" trvám na svém, že neeee, ale občas si nevím rady.

Samozřejmě nechci být "otrokem" svého syna a před spaním provádět desítky rituálů a na druhé straně si zase říkám, pokud mu to uleví nebo ho to zbaví stresu a úzkosti, tak že mi těch pár "blbinek" neublíží...

Já vím...možná to zní divně, ale někde jsem četla, že četnost rituálů a lpění na jejich dodržování, ukazuje na "míru" stresu a úzkosti.
A vlastně to tak cítím: Od té doby, co se na Jeníčka dívám se snahou pochopit jeho autismus, vidím, že čím víc "rušivých" událostí za den, čím víc osob, které navštíví naši domácnost ap, tím později usíná (asi to nějak zpracovává?) a tím více pak lpí na dodržení všech rituálů.

Mohu jen doufat, že postupem času a s vyzráváním nervové soustavy se rituálů zbavíme nebo je alespoň trošku zredukujeme.