Kamarádka se mě ptala, zda by mohla psát i o Jendovi, kdyby vydávala knihu (o autismu své dcery)...
Moje odpověď:
.......já nevím, co Ti na tu knihu říct.
Ale u mě je všechno moc čerstvé, všechno mě bolí, mám strach, co bude a jen to psaní mi pomáhá jít dál.
Včera pro změnu názor, že nemám právo nikomu říkat, co Jeníkovi a potažmo asi i manželovi je...že psychiatrická diagnoza je těžká věc, že si o tom musí rozhodnout sám, až bude velký, co komu řekne....
A já nevím - kde je pravda?
Mám právo psát o svých pocitech, o svých názorech, o svých dětech, o svém manželství na internetu?
Nezneužije toho jednou někdo proti mým dětem? Mám myslet konečně po 15 letech na sebe a dělat to, co mi pomáhá a to je "vypsat se ze svých pocitů"? Je těžké to nemít komu říct.
Nebo mám myslet na pokrytecké chování příbuzných a dělat JAKO že se nic neděje??? Že je všechno v pořádku? Ale ono není!
Mám dělat, že jsem štastná a že mi to takhle vyhovuje?
Mám se v tom dál plácat sama a užírat se dál svými myšlenkami?
Ještě nedávno jsem si o sobě myslela, že jsem "relativně" inteligentní člověk a ted? Připadám si tak neschopná.
Nerozumím ani po 13 letech svému manželovi, nerozumím svému dítěti...
...... nevím, co moje dítě cítí, co chce, co ho trápí...neumím mu poskytnout útěchu.
Když se hystericky válí po zemi nebo ječí, mohu jen přihlížet, nesmím ho obejmout, pohladit, nemůžu ho utěšit ve své náruči...Nemohu nic a já to nezvládám...v té chvíli mi krvácí srdce. Ne proto, že je můj syn autista, ale proto, že mu neumím pomoci a nemohu mu dát svou lásku....
Snad každá matka má chut utěšit své dítě, když pláče, když ho něco bolí, když má strach a já? Já na svého syna nesmím sáhnout...
Nedovedu Ti ani říct, jestli jsem šťastná..
Moje pocity a názory jsou ted jako na kolotoči. Snad je to jen tím, že diagnoza autismu "visí" ve vzduchu teprve 2 měsíce a snad se to pomalu vytříbí, ustálí a vykrystalizuje....
Když nebudu mluvit o svých pocitech, budu mít pak pocit, že se stydím za diagnozu svého syna, ale tak to není. Naopak...je jiný, je krásný a je dokonalý právě takový, jaký je.
Obohacuje můj život, učí mě bezpodmínečné lásce a bezbřehé trpělivosti.
Zatím říkám "tiché" ano, ale dávám si prostor utéct, když budu mít pocit, že je toho na mě moc...ale vím, že nechci zalézt do ulity se svým příběhem.
Chtěla bych, aby lidé na ulici pochopili, že když se moje dítě válí v obchodě na zemi nebo když nosí ve 38 měsících pleny, že to není proto, že jsem neschopná matka.
Přála bych si, aby mi neříkali: "Co jste tomu dítěti udělala, že tak řve?" Oni "chudáci" nevědí, jak mě jejich slova bolí.
Ale stejně tak vím, že zrovna tito lidé tu knihu číst nebudou....
Sama vím, jak hltám příběhy jiných autistických dětí, jak jsem ráda, že to neprožívám jen já a stejně tak vím, že každé autistické dítě je jiné a že zveřejněním tvé knihy třeba pomůžeš i jným rodičům, kteří se v knize najdou a možná jim i v lecčems pomůžeš.
Snad i Jeníček jednou pochopí, že jsem se snažila dělat maximum pro to, aby se mohl rozvíjet, aby se naučil i to, co mu nebylo dáno do vínku...
....že to, co dělám, dělám jen z lásky k němu....
Žádné komentáře:
Okomentovat
Prosím, nepište mi nechutné, vulgární a urážlivé komentáře, já vám je také nepíšu.
Byla bych vám vděčná, kdybyste se podepsali, občas nemám chuť zveřejňovat anonymy.