Čísla a písmena

Čísla a písmena

S Jeníkem je legrace, na každém domě, v každé knize, v časopise ap...nejraději hledá čísla. Obrázky ho až tak nezajímají. To je maminka má pocit, že by se měl dívat na obrázky a Jeník to často zdařile ignoruje.
Nejoblíbenější "knihou" mého 3 letého synka je katalog IKEA. :-)

Ve 37 měsících pozná čísla od 0 do 11, ale na druhé straně neumí chodit na nočník a spinká s dudlíkem.
Ano, čísla pozná, ale vůbec neví, co znamenají...neví, že číslo 3 znamená 3 kusy...Počítat neumí.

Podobně je to s písmeny...Nechci mu je psát, ale když mě nutí, tak mu jich pár napíšu...
V duchu se musím vždycky smát...udělám písmeno "B" a Jeník říká "K" -  BABIČKA", napíšu "A" a Jeník praví "T" - "AUTO"...to slovo, kterým jsem mu to chtěla přiblížit, tak tím se do písmene trefí, ale samotné písmeno nezná....
Takhle pozná A (auto), B (babička), C (měsíček), D (děda), E (Eliška), M (maminka), T (taťka), J (Jeníček), K (kravička) a S (Šárka).

Stejně tak si myslím, že nepozná rozdíl "malý a velký"... i když ví, že u bagru mu říkám: "Tady má malou lopatu a vzadu velkou"...Když se ho zeptám, kde je malá a kde velká lopata, tak se trefí.

Ale když jsem to zkoušela dnes....s předměty - malá guma a velká tužka....odpověděl přesně obráceně. Tam, kde jsem mu to několikrát řekla, tak to má naučené, ale pojmu asi nerozumí?

Zpětně si vybavuji, jak dlouho nám trvalo s paní z rané péče u Jeníka nacvičit "DEJ a NA"  (vem si). Tehdy mi to přišlo normální a dnes si myslím, že už tehdy jsem mohla vypozorovat "možné" autistické rysy???

I ukazování byl nadlidský výkon....Dali jsme mu nad postýlku fotky - maminka, tatínek, sestřičky a Jeník. Pokaždé před spaním (2x denně) jsem ukazovala: "Kde je Jeníček"? .."Tááám je Jeníček" a s patřičným důrazem jsem mu vedla ruku a vzpomínám si, jak jsem se divila, že nám ten nácvik tak dlouho trvá....

Podobně je to s ukazováním i nyní. Někdy ukážu prstem a on "chápe", co má přinést a kam ukazuji a někdy můžu ukazovat do "alelůja" a nic...teprve, když řeknu, "kde to je"...pod stolem, na lince, tak to pochopí....Většinou...někdy ani to ne a odpoví mi "pij pivo"...

To jsou takové postřehy z rozhovoru s paní z APLY - zjistila jsem, že v mnoha případech "nevím", co na její dotazy odpovědět...Na otázku: "Projevuje Jeník radost"?? Nevím...Vztek určitě, ale radost? Možná? Někdy...
"Reaguje na jméno?" "Ano, někdy". Ale někdy to zopakuji 10 x a nic...

Stejně tak: "Umí vyjádřit souhlas?" Hlavou nekývne, "ano" neřekne....já nevím...asi ne??? Spíš než ano, zopakuje poslední slovo - "Chceš Brumíka?"...Bumíka...a tak pochopím, že jej chce...Kdyby nechtěl, tak mi to dá důrazně najevo.

"NEEE" umí určitě nebo "nece Jeník" (nechce), to říká dost často.
Další záludná otázka: "Chápe mimiku? Gesta?" Někdy mu na otázku zkušebně odpovím kývnutím "ano nebo ne" a on nereaguje...někdy se mračím a nic...Asi nechápe.

To jsou otázky, které mi nedělají dobře. Je těžké přiznat, že nerozumíte vlastnímu dítěti.

Připadám si při těch vyšetřeních jako blázen, který "nezná své dítě"....