Po týdnu krásného počasí jsem Jeníkovi koupila nový kyblík, lopatku, pár gumových zvířátek a vyrazili jsme letos poprvé na hřiště.
Už na podzim se Jeníčkovi na hřišti moc líbilo...hlavně dopoledne, kdy na hřišti nebylo moc lidí.
Rád nabíral kamínky a žaludy do kyblíčku.
I ted si asi vzpomněl, co dělal před pár měsíci, posadil se na zem a zvířátka z kyblíku vyhodil...Hmm, a já jsem si myslela, že se mu budou líbit....:-)
Vím, nemá rád "panáčky" (tedy lidi), ale myslela jsem, že zvířátky z umělé hmoty zaboduji...nestalo se tak.
Jenda byl spokojený a lopatkou nabíral kamínky do kyblíku. Sedla jsem si na lavičku, na které byl jen jeden člověk...na druhé straně hřiště bylo mnohem rušněji, ale tam jsem se ani neodvážila.
Jenže vedle mě na lavičce seděl pán a vypadalo to, že i docela hovorný pán, což se Jeníkovi vůbec nelíbilo. Když si pán začal se mnou povídat, opakoval Jenda svou echolálii: "Pij hovno" ....a to pořád dokola. Chvilku jsem přemýšlela, jestli mám pánovi "něco" vysvětlovat, ale to bych pak mohla vysvětlovat každému a řekla jsem si, že nic o diagnoze svého syna povídat nebudu. Pán se Jeníka ptal, jestli ho to učí doma.... :-)
Když chtěl muž pokračovat v dialogu a vyptával se, kde bydlíme, kolik nás stál dům, kde bydlí tchýně apod...tak Jendovi došla trpělivost a začal házet kamínky - po pánovi, po ostatních dětech.... Svou nevhodnou echolálii opakoval pořád dokola. Měla jsem sto chutí odejít, ale věděla jsem, že už bych na to hřiště nikdy nešla. Nesmím utíkat z boje, přece za to nemůžu, jaký Jeník je....
Seděla jsem jak na trní a jen "jednoslabičně" odpovídala na pánovy dotazy. "Syn se moc nezapojuje do kolektivu, že?".."Ne, nezapojuje."- " Proč nejde na hrad se skluzavkami?" - "On se bojí..."....- "Bojí"? Jak to? Kolik mu je let?"...
Naštěstí pak přišla nějaká pro pána známá paní a ta ho zaměstnala víc než já....Asi ochotněji odpovídala na otázky. :-)
Jenže seděli vedle mě na lavičce a Jenda už se k nabírání kamínků nevrátil. Začal "pobíhat v kruzích", válet se po zemi v prachu a kamínkách... a tak pořád dokola. Což by mi ani tak nevadilo, ale když si u toho chtěl začít okusovat ruku a já mu neměla čím otřít špinavé ručičky, museli jsme se odebrat domů...naštěstí jsem ho ukecala, že Betynka už je dlouho zavřená doma a chce si s ním jít hrát na zahradu... :-)
Betynka byla štastná, že jsme ji pustili a vesele na zahradě dováděla s Jeníkem...já vím, takhle je to pro ně lepší...
Ale když já mám pocit, že by se měl alespoň trošku zapojovat do kolektivu...Nebo neměl? Na zahradě je mnohem méně stresu pro něj i pro mě, na hřišti to byl horor....
Ještě večer jsem z toho byla "přešlá". Musela jsem vyprat všechno, v čem se Jeník na hřišti válel po zemi - bundu, rifle, i čepici. A říkala jsem si, že na hřiště asi dlouho nepůjdeme....
Nebo možná to příště zkusíme dopoledne, až tam bude méně lidí...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Prosím, nepište mi nechutné, vulgární a urážlivé komentáře, já vám je také nepíšu.
Byla bych vám vděčná, kdybyste se podepsali, občas nemám chuť zveřejňovat anonymy.