V pátek jsme měli náročný den.
Dopoledne jsme měli druhou návštěvu z APLY.
Jeníkovi chvilku trvalo, než se rozkoukal a návštěvu akceptoval. Tak se paní mezitím vyptávala mne na informace o Jeníkovi....
Jeníček je zvyklý, že paní z rané péče už přes 2,5 roku vozí tašku hraček, měl tedy radost z nových věcí a plnil úkoly - házel kuličky do lahve, navlékal korálky na chlupatou nit, zapichoval párátka do modelíny.
Většinu úkolů zná, protože takhle spolu trénujeme motoriku, tak mu to šlo a paní ho chválila.
A když s úkoly skončila, volal "eště eště". :-)
Když se na něj paní dívala, zavíral oči a vadilo mu, když se ho při úkolech chtěla dotknout, ale jinak pohoda. Ani nevěděl, že zvládl nějaké vyšetření. V tomto ohledu je Jeníček šikovný, je to zvídavý kluk a rád dělá nové úkoly.
V pátek odpoledne přišla poprvé maminka holčičky s vývojovou dysfázií.Nemocnou dcerku nechala manželovi doma, chtěla si jen povídat....Tuhle návštěvu Jeník nějak nemohl rozdýchat....I když měl zapnutou oblíbenou pohádku na DVD, tak plakal, nenechal se nijak uklidnit, ani přinesenými sladkostmi, neodpovídal na mé otázky a nechtěl ani na klín...asi proto, že neznámá paní seděla kousek ode mne?
Až ke konci dvouhodinové návštěvy se mi podařilo jej přemluvit a prohlíželi jsme si na gauči (co nejdál od cizí paní) Jeníčkův zážitkový deníček. Ten má moc rád.
Když ve 2 letech nemluvil, začala jsem fotit všechny zážitky Jeníčkova života - osoby, činnosti, hry, procházky...a denně si nad obrázky povídáme. Svoji taštičku má moc rád. Většinou povídám jen já a Jeník stále dokola opakuje "CO TO JE, co to je?", ale někdy se mi podaří, že odpovídá i on na mé otázky.
A dnes? Je neděle.
Holky jely s manželem do kostela. Jeníka něco rozčílilo. Nevím co...to, že odjeli? Nemyslím si...
To, že ho Šárka při odchodu chtěla obejmout? Možná...Nejhorší je, že člověk neví...nerozumí vlastnímu synovi. Na včerejší přednášce v Praze o výchově dítěte s PAS (poruchami autistického spektra), jsem se rozhodla, že Jeníčkovi udělám komunikační knihu...ne jen zážitkový deníček.
Nafotím jídla, co má rád, činnosti během dne, hračky, osoby, které sem chodí....a snad se nám pomalinku podaří zlepšit vzájemnou komunikaci.
Dnes měl Jeníček svůj záchvat vzteku příliš dlouhý...většinou je to cca 10-15 minut, což už zvládám a vím, že nejlepší je "nechat ho být"...
Ale dnes to vydržel přes 30 minut. Ano a já jsem to nezvádla a plakala jsem také, i když v kuchyni, aby mě neviděl...Chvilku jsem se snažila ho utěšit slovně, pochovat, ale plakal a řval ještě víc... Přemýšlela jsem, jestli nemá hlad nebo žízen, ale na nabídku jídla a pití reagoval ještě větším řevem...Postavila jsem tedy čaj na stůl, otevřenou přesnídávku na linku a nechala to být.
Utíkal do ložnice, šla jsem po chvíli za ním a on utekl, dveře zavřel a běžel se schovávat do kouta v obýváku.
Když jsem šla jen "kolem něj" do obýváku, schovával se pod schody a křičel. Když řval "jdi pič" a "bojí bojí", tlačily se mi slzy do očí....
Neumím pomoci svému dítěti. Moje dítě mě od sebe odhání...vůbec to není příjemný pocit.
Vím, že si to nemám brát osobně, ale někdy je to dost těžké.
2x jsem zapla televizi s oblíbenou pohádku a on ji 2x vypnul. Šla jsem tedy vařit do kuchyně a jen z dálky naslouchala řevu....Když mi přišlo, že řev slábne, pomalu jsem šla potřetí k TV a zapla Medvídka Pů.
Vůbec jsem se přitom na Jeníka nepodívala. Chvilku váhal, ale pak přilezl po kolínkách do prostředku obýváku a ze země se díval na pohádku. Když jsem se na něj nenápadně podívala, utekl zpátky pod schody.
Ano, nejlepší je, se na něj nedívat....Ale vydržet to...to je druhá věc....
Vaření mi vyplnilo myšlenky a nechala jsem ho být....po chvíli si sám došel pro přesnídávku a snědl ji celou. Pokud na něj nemluvím a nesnažím se o komunikaci, tak je to fajn....tedy z hlediska Jeníčka.
Těším se na zalaminované obrázky a na to, že se snad naše vzájemná komunikace zlepší.
Zatím si zvyká na koberec na zdi (na který se režim dne bude "lepit"), což se mu první den nelíbilo (byla to změna a ty on nemá rád) a dnes - po 3 dnech, z koberce sám sundává obrázky členů rodiny - má tam zatím jen 5 kartiček - tatínka, maminku, sebe a sestry...
Dnes pochopil, že je může sundat a hodit do krabičky pod režimem...super.
On je sundává, já je dávám zpátky....
Další krok kupředu....díky Bohu.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Prosím, nepište mi nechutné, vulgární a urážlivé komentáře, já vám je také nepíšu.
Byla bych vám vděčná, kdybyste se podepsali, občas nemám chuť zveřejňovat anonymy.