Za poslední 2 měsíce jsem po večerech přečetla 4 knihy o autismu, ted mám rozečtenou pátou.
Hlavou se mi honí nejrůznější myšlenky a já pak nemohu spát..
Má mě můj syn rád? Jak to poznám?
Jeníček se brání objetí, pusinkám, pohlazení, jakémukoliv dotyku.
Poslední rok se denně po poledním spánku v ložnici učíme "mazlinkování". Jeníček má rád, když si dám na obě ruce jeho oblíbené maňásky a ti si povídají, dělají blbinky, honí se a já se ho nenápadně snažím naučit i citům - maňásci se pozdraví, obejmou, dají si pusinky, smějí se, ptají se jeden druhého, jak se má, jestli ho něco nebolí, netrápí ap. Schválně přeháním gesta, grimasy, x krát zopakuji pozdrav nebo poděkování....
Pevně doufám, že každodením nácvikem prostřednictvím hry jednou pochopí....třeba zasadím malé semínko a možná z něj jednou vyroste kytička citů...? Snad...
Komunikace prostřednictvím maňásků a plyšáků se mi osvědčila už dávno. Jeník nemá rád komunikaci "z očí do očí" a pokud mu něco povídá prasátko nebo žabička, tak poslouchá, pokud mu něco říkám já, křičí :"ticho", "vypadni" nebo "jdi piiič" (pryč).
Když ho obejmu, v lepším případě se odtahuje jen se slovním doprovodem "nešaheeej", "bolííí" , "aaauuu" ap., v horším případě mě praští nebo kopne.
Můj syn mě nikdy neobjal, nikdy mi neřekl, že mě má rád, nevítá LIDI, ale činnosti s nimi spojené - vidí babičku Evu a řekne "hájet papíkem" (házet papírkem), když přjde Eliška, řekne "pustit DVD". Taťku dříve ignoroval úplně, ted si občas všimne, že vešel do místnosti a poví: "S taťkou moovat (modelovat) ap. Nepozdraví, když někdo vejde do místnosti, neřekne "ahoj maminko"...
Přijde mi, že má lidi jen jako prostředek ke splnění svých cílů...kruté, tvrdé? Zatím to tak vypadá....Kéž bych se mýlila.
Když mi občas tchýně pár hodin Jeníka pohlídá a pak mi řekne, že se na mě ani nezeptal, je mi smutno, ale už kvůli tomu nebrečím. Vím, že za to Jeníček nemůže.
Manžel byl s holkama nedávno 4 dny na Moravě u babičky a Jeník je nehledal...stačí mu, že má svoje rituály, své prostředí a je "šťastný"....
Vím, že nemám přemýšlet nad budoucností, že se mám těšit z toho, co je ted a užívat si maličkostí, ale přesto mi to nedá...Bude líp? Dá se to naučit? Může z něj jednou vyrůst citlivý a empatický člověk?
Žádné komentáře:
Okomentovat
Prosím, nepište mi nechutné, vulgární a urážlivé komentáře, já vám je také nepíšu.
Byla bych vám vděčná, kdybyste se podepsali, občas nemám chuť zveřejňovat anonymy.