Náš pejsek

Když byla Eliška malá, byla také náročné miminko a vzteklé batole. 

Po několika návštěvách PPP (pedagogicko-psychologická poradny) a vyšetření u několika psychologů byla v APLE Praha stanovena diagnoza: středně těžká ADHD (porucha pozornosti s hyperaktivitou).

Paní doktorka doporučila pořídit domů psa.
 A ikdyž mým snem nebylo starat se o zvířátko, přece jen zájmy dítěte jsou na prvním místě a my jsme Elišce pořídili fenku maltézáčka. Sama si vybrala rasu svého pejska a k 6. narozeninám dostala malý, bílý, chlupatý dáreček.

Eliška Betynku miluje, stará se o ni, krmí ji, občas ji učeše nebo s ní jde na procházku. Ted už tolik ne, zaměstnává ji škola a kroužky, ale dříve byli nerozlučnou dvojicí.

Ted je Betynka pejskem Jeníčka.
Kolikrát mě fascinovalo, jak na sebe Jeník s Betynkou krásně reagují. Už když byl malý, nedovedla jsem ho já motivovat k lezení, ale boudička se psem v obýváku byla velkým lákadlem. O misce s vodou ani nemluvím. :-)

Venku vedle sebe leželi na dece a už tehdy jsem tomu říkala "canisterapie" - léčba psem.
Ale nejvíc to oceňuji teprve teď.

Když přijdeme z procházky nebo z nákupu, Jeník sám ještě v botech utíká do koupelny a volá "putit Betku" (pustit Betku).
Pamatuji se, jak když byl malý, tak rozhazoval granule po celém obýváku a Betynka běhala sem a tam, sbírala granulky ze země, z boudičky, z gauče...a Jeník byl štastný, když Betka všechno poctivě sesbírala, snědla a ještě u toho občas "panáčkovala".

Jeník moc nevyhledává kontakt s lidmi, ale Betynku miluje. 
Když sedí na gauči a dívá se na pohádku, řekne "hop" a Betynka skočí na gauč za ním...Když je Betynka v boudičce, Jeník jí tam hází hračky, válí se po boudě a Betka všechno trpělivě snáší. Už jsem si dávno říkala, že já být tím psem, tak už ho kousnu, ale Betynka si od Jeníčka nechá všechno líbit.

A i když tělesný kontakt s lidmi nemá rád a nechce aby ho někdo objímal, tak po Betynce se občas válí sám....:-)

Poslední 3 dny je krásné jarní počasí. Jeníček plynule navázal tam, kde před půl rokem skončil. Jako kdyby žádná zima celého půl roku nebyla. Vzpomněl si, že trávil celé dny na zahradě.
 Sundala jsem mu z půdy bagr, trampolínu, traktůrky, autíčka, kolo a Jeníček tráví hodiny na zahradě.

Ano, občas mi dovolí udělat pát báboviček nebo párkrát kopnout do balonu, ale to je tak asi všechno, pak řekne "di pič" (jdi pryč) a nebo "HYPANI"! (vypadni) a já se se smutkem v očích můžu "uklidit" domů. 
Přes balkonové dveře na něj krásně vidím a on dlouhé minuty sedí spokojeně na písku nebo se klouže na skluzavce. 

A Betynka? Ta musí být venku s Jeníkem. Maminku Jenda nepotřebuje, ale bez Betynky na zahradě nebude. A Betka, jak kdyby to věděla nebo cítila, trpělivě sedí opodál a pozoruje Jeníčka při hraní.

Když Jeníček dostane na svačinu piškoty do mističky, tak si sedne na malou plastovou židličku a Betynka na něj mlsně kouká a čeká, jestli Jendovi něco občas náááhodou neupadne. 
Někdy pobíhá Jeníček s piškotem po zahradě a Betka jej honí a jsou oba táák štastní!!!

Ano, je to taková správná, nerozlučná dvojka. 
A já jsem ráda, že jsem před lety dala na radu paní doktorky a pejska dětem pořídila.
Díky Bohu za naši trpělivou Betynku.