14 dní bolesti, slov a nemožnosti se o někoho opřít.
Pomáhaly mi články na internetu, odborné knihy a povídání s maminkami autistických dětí, i když jen prostřednictvím mailů.
Dalších 14 dní jsem se zaměřila na pozorování Jeníkova chování, na zmírnění "točení v kruzích" a kousání ruky a na to "vžít" se do jeho kůže.
Myslím, že se nám oběma ulevilo.
Ale hlavně mně. Rozumím mu víc a miluji ho takového, jaký je.
A tím spíš, když vím, že nejsem neschopná matka a že za chování syna nemůžu.
Ano, myslela jsem si, že se mi podařilo situaci zvládnout.
V APLE nám připravují komunikační kartičky na základě mnou poslaných fotek.
A já dávám dohromady zprávy od neurologa, své postřehy a povídání na úterní psychologické vyšetření.
Včera se můj klid změnil v bolest a slzy "zdobily" mé tváře celý večer.
Jako vždy je přičinou mé bolesti můj manžel.
Před pár dny, když jsem si přehrávala na flash-ku videa a fotky Jeníčka, kde jsem se snažila zachytit chování Jeníka, které si myslím, že patří k autismu, můj manžel jen z dálky řekl, at vypnu ty hrozné skřeky...co prý si to pouštím za kraviny...
Nechtěl se podívat ani na mou prosbu.
Nevadí. Ale třeba pomohou při stanovování diagnozy lékařce.
A včera? Můžu se snažit sebevíc a nikdy se mu nezavděčím. Udělala jsem mu k večeři zapečené těstoviny s krabími tyčinkami - jen pro něj, protože nikdo jiný to tu nejí....a výsledek?
Nestojím o Tvé teplé večeře, nic si s Tebou neužiju, děláš z Jeníka exota....
...Na víkend s ranou péčí nepojedu, at tam jede někdo, kdo má postižené dítě....
Dělám z dítěte exota? Ještě ted se mi tlačí slzy do očí....
Včera mi bylo mizerně a byla jsem na něj naštvaná. A dnes? Asi je ve fázi odmítání. Snažím se ho pochopit, ale kdo pochopí mě?
Celé dny jsem na všechno sama, vařím, peru, uklízím, nakupuji, uklízím, žehlím, chodím s Jeníkem na procházky, hrajeme si, čteme, dělám s holkama úkoly.... a můj muž řekne, že jsem hrozná....
Na netu píší: Odmítání je přirozená lidská reakce na zármutek a rozrušení. Čím usilovněji se profesionál snaží sdělit skutečnost, kterou rodič očividně odmítá přijmout, tím víc rodiče rozrušuje a odmítání ještě prohloubí.
Snažím se ho pochopit, ale vrátil mě svými slovy zase zpátky....opravdu jsem tak špatná matka?
Můžu za to sama? Dělám z Jeníka exota?
Žádné komentáře:
Okomentovat
Prosím, nepište mi nechutné, vulgární a urážlivé komentáře, já vám je také nepíšu.
Byla bych vám vděčná, kdybyste se podepsali, občas nemám chuť zveřejňovat anonymy.