Zakážeme déšť?

Jeník nemá rád vítr, sníh ani déšť...A já neumím poručit "větru, dešti"....

K jednomu z našich rituálů patří pravidelná odpolední procházka.
Včera byla legrace. Od 14 hodin jsme se chystali ven. Eliška má vždycky radost, když jdeme na procházku, protože má doma klid a může si pustit své oblíbené pohádky na DVD, což s Jendou doma nejde...

Dvakrát jsme se vypravili a začalo pršet...Jenda řval a odmítal jít ven...."Bojím, bojííím, bojííím deště"....
Chtěla bych mu dát pláštěnku, holinky, deštník nebo slídu na kočárek, ale ani jednu z těchto věcí Jeníček nesnese.
"Bojím pláštěnky, bojím deštníku, bojím holinek..." 
To už mě snad ani nepřekvapí. Už když jsem holinky kupovala, věděla jsem, že na 99 procent si je Jeník nikdy neobuje...

A tak jsme čekali, až přestane pršet.
Chvilku doma, pak už oblečení v garáži. Přemlouvala jsem Jeníka, aby si držel krásný barevný deštníček, že na něho pršet nebude.
Nepovedlo se.

Slibovala jsem "hory doly", co všechno koupíme, kam se podíváme, co uvidíme...
 Když už nic kolikrát nezabírá, tak návrh, že koupíme tatínkovi pivo, většinou fungoval. Včera ani to nezabralo.
Po hodině konečně přestalo pršet.
Hurááá.
Oddechla jsem si a naivně jsem si myslela, že už konečně vyjdeme na slibovanou procházku.
Chyba lávky.
Jenda řval dál: "Bojím kočálku (kočárku), bojím...moklo (mokro)..."

A další půl hodinku jsme strávili postáváním před domem...
Poodešla jsem několikrát asi 50 - 100 metrů od domu na ulici, ale Jendovi to bylo jedno. Dál tvrdošíjně stál u plotu a odmítal udělat krok...
Když nechce, tak s ním nehne ani "parní válec".
Chce to jen trpělivost, protože motivovat se většinou nenechá.
Tak jsem čekala dál.
Po nějaké době se odhodlal...ušel vždy pár metrů, vylezl na obrubník, chytil se plotu, chvíli tam visel a pak šel dál...a zase na obrubník, viset na plotě...atd. atd.
Ale šli jsme, pomalu, ale přece.... :-)

Mám radši, když sedí na kočáře, protože nikdy nevím, co ho napadne, ale včera běžel raději před kočárkem...
Chodí po kraji, občas se zastaví a strčí nohu do silnice...A já jen trnu, jestli se jednou rozběhne pod auto nebo ne...
Neumím mu vysvětlit, že se do silnice nechodí, že by ho mohlo přejet auto...je mu to jedno...
S mírným válením se po zemi v obchodě se nám povedlo nakoupit, chvilku běhal na náměstí po oblíbených schodech a nakonec našel klíč na šňůrce a byl v "sedmém" nebi.
Dával si ho na krk, cestou domů si poťukával klíčem do země, do dopravních značek, do kanálů, do okapů, do stromů a byl spokojený jako blecha.
Když našel v parku velikou větev, neznala jeho radost mezí...jak málo stačí k dětské radosti... :-)
A já bych si té větve ani nevšimla.

Pár minut  s ní spokojeně šermoval, pak ji zahodil, protože objevil pro změnu kovovou tyčku.
Když jsme před půl sedmou dorazili domů, Eliška nám sdělovala, že si stihla pustit během odpoledne 3 pohádky....


Děti byly spokojené a šťastné, to jen já jsem zjistila, že jsem vlastně vůbec nic neudělala....