Chladné přivítání

První týden v červenci jsem byla s holkama na dovolené. Potřebovala jsem si odpočinout a nabrat síly.
Můj známý a jeho žena se o nás vzorně starali a vozili nás po výletech...
Byl to ráj na zemi. :-)

Jeníček mě neviděl 8 dní. A jak jsem předpokládala, vůbec jsem mu nechyběla.
Ano, když má své rituály, dudlíka a pohádky v televizi, tak maminku vůbec nepotřebuje.
Krutá realita? Snad...
Mojí mamince, manželovi i tchýni, kteří se v péči o Jendu těch 8 dní střídali, jsem napsala a nalepila papír na kuchyňskou linku, co a jak mají dodržovat, kdy Jendovi dávat léky a kapky...
A všechno proběhlo v pohodě....

Po 8 dnech jsme se vrátili v noci a Jenda nás měl vidět až příští ráno.
Myslím, že jsem v koutku duše doufala, že Jeníček bude mít radost, až mě uvidí... Doufala jsem, že na tom přece není tak špatně, jak se mi občas zdá... že v tom človíčkovi přece jsou nějaké láskyplné city... že mě má rád...alespoň trošku....

Jenda se vzbudil po 6. hodině, podíval se na mě a řekl: "Podej dudánka"....žádná radost, žádný údiv nad tím, že ležím zase kousek od něj...
Na moje slova: "Ahoj, Jeníčku", jen stroze zopakoval svůj příkaz: "Podej dudánka!"
Podala jsem dudlíka mu a chtěla jsem si povídat.....Jenda nic...

Za chvilku jsem ho vyndavala z postýlky a chtěla jsem ho pochovat a obejmout...
Jenda začal řvát: "Bolí pdka (prdka), sundej Jeníka!"
Dala jsem ho tedy na zem a počkala jsem na další rozkazy - "Mlíčko" a "Co pustíme Jeníkovi?" (tradiční ranní rituály)...., které na sebe nenechaly dloho čekat.
Ohřála jsem mu mléko a pustila jsem pohádku na DVD.

Bylo mi smutno, ale pořád to ještě ušlo. Bylo to přesně tak, jak jsem očekávala.

Asi po 2 hodinách přijela na návštěvu moje maminka ....a na Jendu už tu bylo moc rušno.... Přece jen tu těch 8 dní byli jen 2 lidé (on a tatínek nebo on a babička) a dnes jsem přibyla já, holky a ještě babička...
Asi už toho měl dost.
Začal řvát: "Neci babičku. Bojím babičky, bojííím...."
Tak jsem ho okřikla, že tak se s babičkou nemluví a pak se jeho hněv snesl na mě: "Bojím maminky, maminko zlá, vypadni. Jdi nakoupit. Jdi piiič!!!!" "Jdi pič, mámo zlá!!!"

Moje maminka se rozbrečela a ani mně nebylo nejlíp.
Takhle se vítá maminka po 8 dnech? Copak jsem mu vůbec nechyběla?
A zlepší se to někdy?
Nebo budu vždy jen nástrojem k uspokojení jeho potřeb?
Bylo mi z toho smutno.

A myslíte, že dospělý Autík mě přivítal lépe?
Ne, ani ne. Sice proběhlo letmé políbení na tvář na letišti, protože tak se to sluší a patří...ale doma šel hned spát. Žádné povídání, žádné objetí...nic.
Druhý den jsem se dozvěděla, že "tu byl klid, že jsem mu nechyběla.." a že oni jsou  jen 2 dementi, kterým jsem přisoudila diagnozu...
"My jsme 2 dementi, Jeníku, maminka nám dává diagnozu..."

Když jsem se snažila něco říct, začal dělat "KOKOKO"...jako že jsem slepice a mám být zticha. :-(

Ale já jim přece nechci připlácnout diagnozu jako "odsouzení", naopak se snažím o pochopení, díky diagnoze omlouvám mnohé chování, snažím se být trpělivá, snášet jejich nálady a být manželovi oporou, když on ji poskytnout neumí...
A nakonec se dozvím, že jsem jim nechyběla...
Od dítěte jsem to přijala relativně v klidu, od manžela nikoliv...
Tekly mi slzy proudem....
Tajně, v koupelně, aby mě neviděli...

Ani nevím, čí přivítání bylo chladnější, či manžela nebo syna... jen to synovo umím omluvit.

A víte, co je na tom nejhorší? Oni mi také nechyběli, jen bych jim to nikdy neřekla, protože vím, jak moc by je to bolelo...