Pentličková radost

Včera jsem byla v šoku...a vlastně jsem se z toho nevzpamatovala doteď.
Přišla mi mailem reakce na moje povídání. Prý bych měla pro syna hledat "ústavní ošetřování".
Copak to píšu tak špatně? Nebo to tak špatně působí na druhé? Nebo je to tak zlé?
 

Úplně mi to vyrazilo dech.
Musím říct, že mě to nikdy nenapadlo. Ano, manžel při jarním regresu v Jeníkově chování, několikrát slovo ústav použil, ale pevně doufám, že to nikdy nemyslel vážně.
Vůbec si nedovedu představit, že bych Jeníčka "někam" odložila.
Je to moje sluníčko. Jsem šťastná, že ho mám.
Učí mě trpělivosti, bezpodmínečné lásce a ukazuje mi, na čem v životě opravdu záleží.


I přes ty lumpárny, záchvaty vzteku a mnohé kalamity, vnáší do mého života slunce a radost.


Miluji ho takového, jaký je. Vím, že za své chování nemůže.
Snažím se nevšímat si negativního chování a posilovat to pozitivní.
Obdivuji jeho radost z maličkostí, jak si všímá detailů a také jeho úžasnou paměť.
Kolikrát mě překvapí, jak si něco pamatuje i po půl roce. Člověk by řekl, že už na to dávno zapomněl.

Poslední 2 dny ho fascinuje klíč. Našel jej někde na náměstí a já mu ho doma vyměnila za náš starý klíč a naši šňůrku. Ten nalezený jsem odevzdala na úřadě (samozřejmě tajně, aby to Jenda nevěděl).
Poklepává si do okapů, do vrat, do plotů a radost je na něm krásně vidět.

Máme my dospělí ještě tuhle schopnost - radovat se z maličkostí? Vidím ve svém okolí často pravý opak - slyším stížnosti na to, jak druhý má větší plat, dražší dovolenou, silnější auto, šikovnější děti...apod.

Kam se poděla ta prostá dětská radost?

Jeníček je v tomto směru úúúžasný. Klidně se zastaví, sedne si na silnici a zkoumá nějakou skvrnu na zemi...ptá se, jak se jmenuje a jakou má barvu. :-)
 Stejně tak ho fascinují kanály, klacíčky, větvičky, šišky, žaludy, kamínky a nejvíc teď zbožňuje "pentličky", jak jim on říká. Jsou to různé stužky, tkaničky a šňůrky.
Nejšťastnější je, když široko daleko není žádný člověk.


V autě kolikrát pootevře okénko a kousíček stužky prostrčí ven...pozoruje, jak vlaje ve větru a má z toho nezřízenou radost.

A včera na procházce?
Za pouhých 9 Kč jsme prožili báječné 2 hodiny plné úsměvů a štěstí.
Cestou na nákup jsem se stavila v galanterii. Vzala jsem mu 3 metrové tkaničky po 2 Kč a jednu stužku za 3 Kč.
Myslela jsem si, že mu dám jednu a zbytek schovám do tašky.
Ne. Jenda chtěl všechno hned... :-)

Byl šťastný - prohlížel si pentličky, tahal je za sebou a pozoroval, jak poskakují ve větru, každou chvilku se zastavil a omotával strom nebo sloup:
"Tlomeček bude hezkej"... (stromeček)
"Tlomečkovi na paládu" (stromečkovi na parádu...)

Stála jsem vedle něj, dívala jsem se, jak omotává stromeček a moji tvář zdobil široký úsměv...Nikdy by mě nenapadlo ozdobit pentličkami strom...byl to nádherný nápad, Jenda se zabavil, nezlobil a byl šťastný a to je přece v životě to nejdůležitější...
Takhle jsme postupně ozdobili několik stromů, pár sloupů a značek.


Dnes jsem se rozhodla vynechat "negativní" věci, tudíž pominu lidi, kteří Jendovi nadávají, že se válí po zemi, že jim stojí v cestě, že se "to" nedělá...sundané botičky a jiné "lahůdky"...apod.

Cestou domů jsem si sedla na "naši" lavičku u paneláku. Tento Jendův každodenní rituál nesmí chybět.

A Jeníček? Poskakoval s pentličkami dokola, válel se s nimi po zemi, vyhazoval je do výšky a sledoval, jak padají k zemi....
V tu chvíli nebylo široko daleko šťastnějšího dítěte...
Díky Bohu, že ho mám. Je to jeden z nejkrásnějších darů mého života....