V sobotu přijela babička (moje maminka) a ač dávno seznámena s diagnozou, přesto po slovech: "Babko zlá, vypadni"...
....utíká do vedleší místnosti a brečí.
Snažila jsem se ji utěšit, že Jeník za to nemůže, ať si to tak nebere, ale přesto vím, že i já mám někdy slzy na krajíčku a můžu si říkat, jak chci, že je to jen vinou jeho handicapu a že to Jeníček nemyslí vážně....
Když mi chtěla maminka pomoci a vyklízela myčku, tak ji Jeník mlátil se slovy: Nech toho, babko" a nakonec jí házel na hlavu boty.
Vím, že je rád, když je tu co nejméně lidí, ale přece sem nezakážu přístup příbuzným a známým...už tak sem moc lidí nechodí.
Za chvíli tu budu sama jak kůl v plotě.
Jenda byl jak utržený ze řetězu, rozhazoval hračky po bytě, pěnové puzzle lítalo i na kuchyňskou linku a nakonec běhal v prostředku obýváku dokola...vydával své nesmyslné slabiky a podupával si nožičkou...
Když babička s dědou odpoledne odcházeli a my jsme se loučili, Jenda vystrčil hlavu ze dveří a zařval: "FUUUJ"....
Na tváři mojí maminky bylo vidět, jak ji takové rozloučení bolí.
Poslední týden má Jenda " super" rituál. Nějaké rituály si ponechává, některé mizí, jiné si přidává.
Ale ten "nový", tedy už týden "starý", přivádí mého manžela k šílenství.
Jenda si nechává kakání až navečer. Místo spaní se asi každou čtvrthodinku pokaká a přijde se slovy: "Mám hovínko, bolí prdka, bojííím..."
Když to bylo poprvé, podruhé, potřetí...mysleli jsme si, že je to náhoda...
Ne. Jenda si z toho udělal večerní rituál. Neumí chodit na nočník, stále má pleny, což by ani tak nevadilo, ale když někdo manžela ruší mezi 20. a 22. hodinou u TV a ještě se spotřebuje x plen během hodiny, najednou tu atmosféra každý večer nebezpečně houstne...
Nevíme, jestli ho v tom nechat (protože hystericky ječí, že chce hovínko vyndat), nebo mu dát každých 10 minut novou plenu (což se nelíbí manželovi, který to přepočítává na peníze) nebo mu nedat plenu, ale to se zase Jeník počůral na zem a přikryl to polštářem, aby to nebylo vidět...o mokrých teplácích, ponožkách a botách nemluvě....
Pevně doufám, že když na to nebudu moc upozorňovat, jen ho s klidem přebalím, řeknu, že se kaká do nočníku nebo do záchodu a v klidu ho zase uložím do postýlky, že ho to snad brzy přejde a na svůj rituál zapomene...
Jen manžel to někdy nevydrží a řve na něj nebo ho plácne...pak si ale myslím, že se Jendovi to "divadýlko" líbí a že ho v tom jen podporuje...
Nevím...
Někdy je ta výchova tak těžká....
Jak to, že jsem zvládla dvě děti a nezvládám třetí? Jak to, že jsem se svým rozumem často v koncích?!
Jak to, že ani po načtení 20 knih o autismu mám pocit, že NIC nevím???
Jednou se nechal posadit na nočník (úspěch - to se normálně nestává), my jsme se na pár minut zadívali na TV v domnění, že Jenda je v klidu, tak nic nehrozí... a Jenda se celý pomazal mastičkou...Během půl hodiny byl podruhé ve vaně, znovu dostal čisté oblečení a během "zápasu" s ním jsem měla já od mastičky halenku a manžel kraťasy...
Uložili jsme ho asi postopadesáté do postýlky a on se zase x krát vrátil, se sundanými ponožkami a kdesi pohozenými tepláky...vítězoslavně nám dokazuje, že si umí svléct ponožky, tepláky a plenku... Jak by se z toho člověk radoval, kdyby to nebylo asi 100x za jeden večer...
V neděli nás čekalo jen Jendovo časté opakování věty : "Bojím sekačky", protože manžel musel posekat zahradu...
...pak na dlažbu vyházená mulčovací kúra ze záhonku, prací prášek vysypaný do mé postele (někdo zapomněl zavřít dveře do kotelny),
.... masážní olejíček vylitý na noční stolek (manžel ho zapomněl uklidit), konferenční stolek počmáraný obyčejnou tužkou, orazítkovaná plovoucí podlaha modrým razítkem, písek naházený na skluzavce, převrhnutý stůl a skluzavka, vylomené prkno z plotu, x krát shozené peřiny z manželské postele....a bůh ví, co ještě....
Pře půlnocí byla "legrace":
Když jsme se chystali spát, zjistil manžel, že nemá budíka...Měl týden dovolenou, tudíž ho nepotřeboval a ted ho nemohl najít.... Bodejť, když Jenda každý večer 2-3 hodiny řádí v ložnici...
Prý: "BUĎ ZTICHA"...Zmlkla jsem. - "Slyším ho, ale nevidím", říká manžel. "Asi bude pod postelí"...
Tak jsme se nahnuli každý z jedné strany pod postel a svítili jsme baterkami: "Huráá, budík je pod manželskou postelí!" Hmm, ale asi přesně uprostřed....
Našla jsem Jendovu "kouzelnickou" hůlku a chtěla jsem ji manželovi pod postelí poslat na jeho stranu, aby budík "vyšťoural"......jenže jsem se asi málo rozmáchla a hůlka se zastavila někde na půli cesty....
Ted už tam byl budík i hůlka.
Přišlo mi to děsně k smíchu...půlnoc, ticho, tma...jen dvě blikající světýlka baterek a já jsem si představila, jaký pohled na nás musí "zeshora" být...Nás tak někdo pozorovat....
A rozesmála jsem se na celé kolo....
Já jsem na sobě měla jen krátkou noční košili a jak jsem se nahla pod postel (nechtěla jsem si lehnout na zem, protože to lino pěkně studilo...), košilka sjela až ke krku, manžel na sobě neměl nic, protože bylo horko....
Do půlnočního ticha jsem pronesla větu: "A mám námět na další povídání": "Dvě nahé prdelky hledají budíka"....
Tak jsme se oba rozřehtali a smáli jsme se ještě několik minut a říkali jsme si, o co všechno jsou ochuzeni rodiče, kteří doma nemají Autíka. :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Prosím, nepište mi nechutné, vulgární a urážlivé komentáře, já vám je také nepíšu.
Byla bych vám vděčná, kdybyste se podepsali, občas nemám chuť zveřejňovat anonymy.