Jako na houpačce

Jako na houpačce...
...jednou dole a jednou nahoře....

Tak si tu představuji, že když se poslední povídání jmenovalo "Pohodový sobotní den", že se možná očekává, že bude následovat pohodová neděle, super pondělí, klidné úterý a báječná středa....
Kéž by tomu tak bylo....

Nene. Jenda stále lumpačí, asi cvičí moji trpělivost nebo má pocit, že se nudím, a tak mi přidělává práci?

Kolikrát za den na zahradě převrhne skluzavku, otočí plastový stůl a trampolínu vzhůru nohama, strhne pletivo omotané okolo stromků, x krát za den vyhází věci z písku na trávu, písek rozhazuje lopatkou po zahradě, Betynce hází písek a bláto do kožichu, sundavá si boty a ty se párkrát  vykoupaly v bazéně, oškubává nezralý rybíz a zelené třešně, několikrát za den sundá potah z houpačky a hodí ho na trávu....(né že by mi to až tak vadilo, ale manžel chce potah "nový a krásný" a tráva je mokrá a leckde i špinavá od zablácených Jeníčkových bot...) 
..... a pokud něco hledám, najdu to zaručeně vhozené do studny....Je tam jen malá dírka, ale přesto tam dovedl naházet psí hračky, klacky, kytky a balonky... 

O polámaných plácačkách na mouchy, strhaných tapetách a rozházených hračkách doma ani nemluvím....

Myslím si, že to "jakž takž" zvládám, jen by mi bylo líp, kdybysme na to byli dva....

100x můžu Jendovi říct, že se to nedělá, 100x vysvětluji, nejednou mi ujela ruka a s tím i malé plácnutí...ALE odezva žádná.
Je pravda věta, že autista se nepoučí? Asi ano...vidím to na svém manželovi...mnohé věci za těch 15 let opakuji dokola a úspěch žádný...
Ale co s tím?


Potřebuje člověk k životu prosté lidské objetí a sdílení??? Dá se žít bez lásky?
Myslela jsem si, že jsem si za těch 15 let zvykla, ale asi to tak není....

Jsme  jako 2 cizinci na jedné lodi, připadá mi, jako bychom oba dva mluvili každý jinou řečí a proto se asi jeden druhému navzájem vyhýbáme....
Téměř spolu nemluvíme a když náááhodou, tak jeden "o koze a druhý o voze".... Nedávno manžel prohlásil, že jsme spolu nemluvili " pořádně asi 5 let"...to je fajn, že to aspoň registruje...

Jak moc bych si přála, aby mě někdo objal, aby mi řekl, že mě má rád, aby mě nechal vyplakat na rameni a řekl, že bude líp... Nic víc...JEN TROCHU zájmu, citu a lásky....

Po tom celodenním shonu okolo 3 dětí, běhání okolo domácnosti, laminování kartiček,  běhání po doktorech, uklízení pohrom po Jeníkovi, po nákupech a úkolech s holkama, alespon trošku lásky...

Snažím se vžít do manžela...ano, po načtení 13 knih o autismu o stejné diagnoze u něj nepochybuji...Chápu, že po tom, co vidí spoustu lidí v práci, v metru, v autobuse, chce večer klid a stačí mu ke štěstí TV, PC a hlavně na něj nemluvit, nekomunikovat....a už vůůůbec ne o pocitech....

Jenže mě bere možná stejně jako Jeník - asi jako kus nábytku nezbytného pro chod domácnosti? Ale že mám nějaké názory, potřeby, přání, city? O tom asi ani jeden z nich nemá tušení.

Ano, přečetla jsem spoustu stránek  o autismu a rozumem chápu, že se manžel chová "ukázkově" jako autista,  v duchu ho omlouvám, ale jak to skloubit s nejbližším okolím, které autismem netrpí? To už jsem se tam nedočetla...Mám ho nechat být a nevšímat si ho? Máme vedle sebe žít jako 2 cizí lidé? 


 Mám jen plnit své povinnosti matky, manželky, služky a nic nechtít? Mám zapomenout, že jsem člověk z masa a kostí s potřebou komunikace, lásky a sdílení?
Jak dlouho se to dá vydržet? Je to život nebo jen přežívání, jak to nazval psycholog? A chci takhle žít dalších 30, 40 let???

Má člověk myslet "rozumem" nebo srdcem? Rozumem chápu, že je autista, že mi to nedělá schválně, že za to nemůže a že možná jako autista, dělá své maximum????? Ale srdce touží po lásce, po vztahu dvou lidí, po objetí, po opoře blízkého člověka.... 
Nemůžu si pomoci.

 I když se snažím to v sobě potlačit, stejně ty pocity občas vyplavou napovrch...
Rozumem vím, že s tím nic neudělám, že se s tím musím smířit, ale dušička stejně trpí... Nějak jí to neumím vysvětlit. :-)

A co Jeník? Bude jednou stejný? 
Necitlivý k potřebám, přáním, názorům a pocitům manželky? Nebo se to dá naučit???