Cesta k babičce

Eliška mi poslala od babičky z Benešova mail:

Cesta k babičce

Ve vlaku to šlo, rituálně jsem objednala Jeníčkovi croissant se šunkou a sýrem a sobě tvarohový dortík a čekali jsme a čekali, až to donesou.

Když už to nenesli asi půl hodiny, začal být Jeníček nervózní. 

Pořád se mě ptal, kdy už mu to donesou. Říkal, že má strašnej hlad.

Když už to nenesli asi hodinu, tak se začal třepat, škubat sebou a bylo vidět, že nemá daleko do breku. 

Pořád jsem ho uklidňovala a dala jsem mu jeden kousek povidlové buchty, kterou jsem měla v kabelce.

Po další půlhodině už Jeníčkovi tekly slzy a bylo na něm vidět, že je úplně rozhozený.

Říkal, že umírá, že takový hlad nikdy neměl, skučel, jak ho strašně bolí břicho apod.

Pak šel kolem steward, tak jsem se ho zeptala, kde je s tím jídlem, a říkal, že ho prý za chvíli přinese.

Uplynula další půlhodina, Jeníček úplně v tranzu a ten steward se ptá: "Objednáte si někdo něco?" 

A já jsem vykřikla na celý (otevřený prostor) vagón: "To si děláte srandu?! My už tu 2,5 hodiny čekáme na jídlo?!" 

On na to: "Aha, a co to bylo?"

Myslela jsem, že mě trefí šlak. Povídám mu: "Můj bratr je autista a tím, že jste mu doteď to objednané jídlo nedonesli, jste ho úplně rozhodili! Donesete mu to už?!"

Odpověděl:"Mě to nezajímá, mám tady spoustu lidí na starost!"

No nakonec to donesl, asi 15 minut před výstupem v Praze. 

Chudák Jeníček. Byl nešťastný a když croissant snědl, říkal, že je to málo a že chce další. 

No, bohužel, objednat už jsme si nemohli. 

Katastrofa.

Nuda u babičky

S Jeníčkem jsme se u babičky strašně nudili. Tedy hlavně já, on se dívá na déčko a mě z toho "hrabe" a musím se dívat s ním v ložnici. Babička s dědou jsou v obýváku a dívají se na sport. Na hokej nebo na fotbal, to je fuk. 

Babičky jsem se ptala, jestli si se mnou něco nezahraje a říkala, ať si hraju s Jeníčkem. 

Tak jsem jí řekla, jestli nás nevezme do cukrárny nebo se projít. 

Prý že ne, že je cukrárna určitě zavřená. 

Pak babička řekla, že jde vyvenčit Betku, tak jsem jí řekla, ať vezme Jeníčka sebou. 

Ptala jsem se dědy, jestli se s náma nepůjde projít. Říkal: "Ne, mám fotbal!" 

No to je přístup, fotbal důležitější než vnoučata, která přijedou dvakrát za rok na dva dny.

Odpoledne naštěstí přišel Martin (bratr mamky), chtěl vidět fotky v iPadu a pustili jsme si pohádku. 

Jeníček nás strašně otravoval. Házel po nás věci, řval: " Ina koše" a opakoval trapné echolálie.

Šla jsem poprosit babičku, jestli si ho může vzít na chvíli do obýváku a pustit mu tam déčko. "Nemůžu, díváme se s dědou na fotbal. Jediný co jako, tak si může jít sednout s ipadem do kuchyně."

To určitě, on, autista půjde SÁM s iPadem do kuchyně. Obzvlášť když na to není zvyklej. To bych chtěla vidět.

Tak jsem přemluvila Martina, aby si se mnou něco zahrál a Jeníček se pak chvilku přidal.

Dívali jsme se s Martinem na TV a hráli Člověče Napij se. Jeníček hrál s námi a bylo vidět, že ho to baví. Ale jak jsme ho začali vyhazovat, byl rozhozenej. Tak jsme ho nakonec nenápadně nechali vyhrát a byl v pohodě. 

Pak Martin odešel a Jeníček se nudil, tak mě začal otravovat.

Chtěla jsem ho nějak zabavit, tak jsem si řekla, že ho zkusím naučit Othello.

Kupodivu mu to šlo a opravdu věděl, co má dělat.

Ale pořád si u toho říkal: 

- "Nespi, probuď se!" A tloukl se pořád do hlavy. Myslela jsem, že to nechápe, tak jsem mu říkala, že toho můžem nechat, ale prý ne.

Pak jsem se šla zeptat dědy, jestli mi může namazat (rituál) rohlíky s paštikou. 

Odpověděl: "Až skončí zprávy!"

Tak jsem si je šla nachystat sama, od něj se ničeho asi nedočkám, jelikož zprávy v tu chvíli začaly a konec byl až za hodinu. 

Pak jsem viděla Jeníčka, chodil jak mátoha, jak kdyby byl náměsíčnej.

Ptám se ho, co se děje.

"Byl jsem se vzpamatovat na záchod."

Proč?

"Ta hra byla strašně uspávací. (Othello)

Jsem se musel štípat a mlátit čuníkem, abych neusnul.

Já jsem nikdy neviděl nic nudnějšího. 

To bych radši usnul tady na zemi než abych to zase někdy hrál. 

Mě strašně uspává o tom jenom mluvit. (dělá že usíná) 

Jsem si myslel, že umřu unavením!"